Sklářské družstvo Rudihuť v Polevsku
Důkazem toho, jak pestrou paletu činností tvořilo v minulosti družstevní podnikání, je i existence sklářského družstva v Polevsku.
Polevsko (původní název Blottendorf) je starou sklářskou obcí, nacházející se severozápadně od Nového Boru na úpatí Lužických hor. Sklo se zde vyrábělo i zpracovávalo od 80. let 17. století.
S historií družstva můžeme s nadsázkou začít v roce 1907, kdy zde byla vybudována sklářská huť Klára (původně Clara), založená Karlem Mühlbauerem. Po jeho smrti huť přešla v roce 1928 do majetku Franze Valtra z Kamenického Šenova, který ji zmodernizoval. V době světové krize na počátku 30. let 20. století dolehla recese i na sklárnu Klára, kde byla ukončena výroba. Rostoucí nezaměstnanost a zhoršující se existenční podmínky vedly některé skláře k myšlence na obnovu sklářské výroby družstevní svépomocí. Družstvo bylo založeno 6. února 1934. Ustavující valná hromada se konala v hostinci Na mýtě v Boru u České Lípy za přítomnosti 57 sklářských dělníků, ze kterých 47 se hned na místě rozhodlo přijmout členství v družstvu. Do historického prvního představenstva byli zvoleni: Emanuel Beránek, František Blažek, Jakub Vráblík, Engelbert Eisner, Petr Vávra a Josef Staník. Dozorčí rada pak byla zvolena v této sestavě: Josef Lauda, Leopold Tilner, František Vrátný, Josef Štolba, Jan Brož a Josef Semerád. Členové družstva obětovali svůj skromný majetek a složili malý vstupní kapitál. Při normálním provozu v huti bylo zaměstnáno kolem 120 osob, z nichž bylo přes 90 členů družstva. Zbytek tvořily pomocné a mladistvé síly. Družstvo si nejprve pronajalo huť Flora v Boru, ale brzy se mu podařilo zakoupit vlastní huť a sice Kláru v Polevsku z konkursní podstaty zkrachované firmy Franz Vater za 450 tisíc Kč. Byla to na tehdejší dobu značně vysoká cena. Huť byla zchátralá a družstvo musilo ihned investovat do adaptací částku přes 150 tisíc Kč. Velké náklady si vyžádaly i pozdější opravy, zejména nová přestavba peci. Zároveň byl změněn název huti na „Rudi huť“ skláři nazývanou Rudinka. Družstvo se ze začátku potýkalo s celou řadou problémů. Investiční a provozní úvěr dostoupil v roce 1936 částky 1 milionu korun. Za tento úvěr byla poskytnuta státní záruka (z titulu produktivní péče o nezaměstnané), vyřízení žádosti družstva trvalo však přes půl druhého roku. Družstvo bylo rovněž postiženo nepoctivostí a zpronevěrou jednoho z vnucených odpovědných úředníků. Značné škody mu vznikly i v boji se sklářským kartelem, nemluvě o zápase se všeobecnou hospodářskou krizí. Všechny tyto rány, které družstvo postihly, nesli na svých bedrech trpěliví a obětaví členové družstva, kteří věnovali družstvu nesčetný počet neplacených pracovních hodin a pobírali většinou nízké mzdy, z nichž odváděli ještě po delší dobu 10 % na povinné členské zápůjčky k posílení provozovacího kapitálu. Situace se ale začala zlepšovat, přibývaly výhodné nabídky a v roce 1938 již družstvo vyplácelo nejvyšší mzdy v oblasti borsko-šenovské. Jenže zábor pohraničí znamenal likvidaci družstva a čeští skláři museli opustit své domovy a odejít do vnitrozemí. V roce 1940 byl z nařízení německých úřadů na „Rudi huť“ uvalen konkurs, při němž byli členové finančně značně poškozeni. Huť koupili z dražby Němci Max Hantschel a Emil Schiffner. Ihned po ukončení II. světové války usilovali členové družstva o vrácení huti do svého vlastnictví, což se jim po určitých průtazích v druhé polovině roku 1945 podařilo. Rudi huť se však musela opět potýkat s řadou problémů nejen technických, ale i s nedostatkem sklářských surovin a nedostatkem kvalifikovaných sklářů. Proces znárodňování a nově budovaná organizační struktura československého hospodářství po únoru 1948 se promítly i do družstevnictví, a tedy i do života sklářského družstva. Na jaře roku 1949 bylo sklářské družstvo zlikvidováno tak jako stovky jiných družstev, přičemž členům nebyly ani vyplaceny členské podíly. Tím se uzavřela historie tohoto ojedinělého jevu v historii českého družstevnictví – sklářského družstva.
Osud sklárny (Rudi huť) Klára se však vyvíjel dále. Huť byla postupně modernizována a tomu odpovídala i změna její produkce. Stala se nejprve součástí národního podniku Borské sklo. V roce 1981 přešlo polevské sklářské pracoviště pod vedení Státního výzkumného ústavu sklářského v Hradci Králové. V roce 1991 byla huť vyjmuta z vlastnictví výzkumného ústavu a vznikl samostatný podnik se staronovým názvem huť Klára. V roce 1992 vyhlásil Fond národního majetku její privatizaci. Huť v následujícím období několikrát změnila majitele.
Kusé informace o tomto družstvu uložené v Muzeu družstevnictví jsem doplnila díky velké pomoci a vstřícnosti odborných pracovnic Sklářského muzea v Novém Boru.
Použité prameny:
„Klára na Polevsku“, 90 let sklářské hutě, k příležitosti výstavy ve sklářském muzeu v Novém Boru napsala Eva Ranšová
Z dějin naší práce I, upravil Josef Štěpán, Knižnice průmyslového družstevnictví, 1946