Stanislav Milota: Nikdy jsem neměl rudé trenky, ale srdce mi tluče nalevo
Osobní vzpomínka a rozhovor. Za kameramanem Spalovače mrtvol, chartistou, největším přítelem a největším odpůrcem prezidentské kandidatury Václava Havla a rovným chlapem Stanislavem Milotou (1933 – 2019).
„Firma MiChr“
17. listopadu 2011, na 85. narozeniny paní Chramostové, jsme se s Janem Šabatou (který nám jako jejich spoluchartista tuhle audienci vyjednal) a Jiřím Plockem (který mi ji s Jenem zprostředkoval, vezl nás a taky se se mnou manželů dychtivě ptal) vypravili z Brna za „firmou MiChr“, manželi Stanislavem Milotou a Vlastou Chramostovou, do jejich legendárního bytu nad pražským Národním muzeem, kolem něhož kráčely dějiny. Byli jsme přijati víc než vlídně, jak jubilantkou, tak jejím mužem, který hned zkraje řekl, že už dávno „přijal roli opatrovníka“, toho, kdo je méně vidět, ale kdo zajišťuje, aby rodinná loď nedorejdovala na mělčinu. Seznámili se v roce 1961 na natáčení filmu „Spadla s měsíce“ (mimochodem vůbec prvního filmu Ivy Janžurové), kde ona hrála a on byl druhým kameramanem. Když natáčel na Slovensku se slavným režisérem a doslechla se, že tam má soupeřku, neváhala „si pro něj dojet“, zmařit jeho účast na natáčení a (jak sama řekla) „zmermomocnit ho ve vlaku cestou zpět“. Smysl tohoto vítězného boje se vyjevil nejen během vrcholného uměleckého díla jich obou, "Spalovače mrtvol", ale hlavně po něm. Na něm už komunikovali láskyplně ironickým způsobem, který si očividně uchovali po zbytek svého soužití (když se paní Chramostová zeptala režiséra Herze, jak se bude točit záběr jejího oběšení, odpověděl kameraman Milota za režiséra: „Jednoduše. Bude to tvůj poslední záběr“). Poté se vyplnila slova manželky hlavního mužského aktéra filmu Rudolfa Hrušínského po první kontrolní projekci filmu: „Pánbůh vás všechny potrestá!“ Pro Vlastu Chramostovou byl „Spalovač mrtvol“ poslední kinofilm na dalších třicet let, pro Stanislava Milotu předposlední navěky. Jemu v roce 1969 zlomilo vaz to, že spolu s ní jako se svým „asistentem kamery“ na kameru a film „ukradené z produkce Spalovače mrtvol“ natočil během srpnové střelby zprávu o okupační Praze, a poté i záznam z pohřbu Jana Palacha. Jí zlomilo vaz, že v tehdy ještě relativně svobodné Československé televizi přijala moderaci protiokupačního vysílání "Jizvy, jiskry, jistoty" a na protest proti vyhození ředitele Františka Pavlíčka odešla z Vinohradského divadla.
Kameraman a herečka v bytovém divadle
„S firmou MiChr Licht ist sicher." – to bylo světelné „reklamní“ heslo lampářské dílny Milota-Chramostová. Vždy chodili všude spolu, odešli spolu i do disentu, kdy se z nich, trosečníků na chalupě v severočeském Prysku, stala firma „MiChr“, dvojice, která na skládce u skláren v Novém Boru sbírala skleněné střepy a z nich dělala ozdobné lampy, které prodávala bohatším chartistům-spisovatelům. Jaroslav Seifert, který o jejich situaci věděl, jim za bony, za něž si musel vyměnit švédské koruny, co dostal za Nobelovu cenu, koupil na chalupu kamna „aby tam měli aspoň teplo“.
Během svých pobytů v Praze pak začali novou etapu českého divadla a filmu: zakázaná herečka Chramostová (spolu se slovenským spisovatelem Tatarkou jediná zasloužilá umělkyně v Chartě 77) se zakázaným hercem Landovským a zakázaným písničkářem Třešňákem pod režijním vedením zakázaného spisovatele a režiséra Kohouta nastudovali tři inscenace z děl zakázaných autorů Kohouta, Pavlíčka, Klímy, Trefulky, Klimenta, Sidona a Vaculíka, které za bedlivého zájmu policie hráli v bytovém divadle svého obývacího pokoje. Na těchto představeních se potkávali dříve nepřátelé, dnes poražení přátelé z různých českých zklamaných revolucí (poražený z roku 1948 Prokop Drtina tu podával ruku vítězi z roku 1948 Františku Kreigelovi, „poražená“ paní Drtinová se zde seznámila s „vítěznou“ paní Slánskou), a na jednom z těchto představení si (jak poznamenal pan Milota: „na záchodě, aby měla klid“) spisovatelka Lenka Procházková přečetla první milostný dopis spisovatele Ludvíka Vaculíka, z čehož vznikl vztah, který obohatil českou kulturu o několik knih (z nichž nejslavnější je Vaculíkův román "Jak se dělá chlapec") a jejich dvě děti Josefa a Cecílii.
Zakázaný kameraman Stanislav Milota tato představení natočil, skrze kurýry exulanta Jana Kavana byly propašovány do Londýna a pak do Vídně, odkud je rakouská televize ORF pustila do éteru. Jak pan Milota neopomněl zmínit „taky zcenzurovaná“, protože ze hry Františka Pavlíčka o Boženě Němcové „Dávno, dávno již tomu“ vystřihla ORF pasáže, kritizující Bachův absolutismus v Rakouském císařství. Každopádně tato projekce vzbudila zájem na obou stranách železné opony; na té západní inspirovala světoznámého britského dramatika Toma Stopparda k napsání hry „Doggův Hamlet a Krhútův Macbeth“, pojednávající o tom, jak se v Praze v 70. letech 20. století hraje v bytě ilegální divadlo, a na té východní vzbudila nebetyčný vztek. Poté, co se i několik odvážných umělců z oficiální scény začalo v obýváku formy MiChr inspirovat její nezávislou tvorbou (za všechny: Ilja Racek, Miroslav Macháček a Jan Hartl), vyvezla policie diváky-chartisty Rudolfa Battěka a Ivana Kyncla do jičínských lesů, kde je vyhodila do sněhu a vyzvala je, aby přemýšleli o divadle a moci. Tehdy firma MiChr s představeními skončila, částečně i z objektivních důvodů. V té době už byly hlavní posily jejich ansámblu Pavel Kohout a Pavel Landovský v akci Asanace vyštvány do nedobrovolného rakouského exilu a dvojice Milota-Chramostová zařazena do seznamu osob, které mají být v případě nepokojů, které by ohrozily režim, v rámci akce Norbert, fyzicky zlikvidovány. Nakonec je zachránil Michail Gorbačov, který dal revoluci v Československu zelenou. Pád režimu začal 17. listopadu 1989, v den 63. narozenin Vlasty Chramostové. I kdyby dvojice nechodila na demonstrace na Václavském náměstí, mohla se na ně dívat přímo z okna…
Rovný chlap rovné ženské aneb Stanislav Milota v kostce
Kdo kdy vstoupil do domácnosti manželů nad pražským Národním muzeem pochopil, jaký podíl na příběhu herečky, která chtěla žít v pravdě, má její životní partner Stanislav Milota, kameraman legendárních filmů "Recital 64", "Piknik" a "Spalovač mrtvol", který se samostudiem vypracoval na jednoho z nejvýraznějších umělců ve svém oboru, který byl charakteristický dvěma technikami, které v kompozici filmů 60. let posílil: prací se subjektivní kamerou (kamera kopíruje "oči hrdiny": jde, běží, skáče) a technikou nájezdu na detail hrdinovy tváře, od níž se po střihu zase vzdaluje do prostředí jiného obrazu, čímž tvoří dojem všudypřítomného hrdiny. Milota byl pro svou bravurní práci s tehdy nesmírně těžkou ruční kinokamerou německými filmaři nazýván namísto „Muž se železnou maskou“, „Mann mit eiserner Hand“ – „Muž se železnou rukou“ a producent oscarových filmů Moris Ergas mu řekl: "Když jsem tě viděl točit, vrátila se mi víra ve film!" Když se v roce 1968 rozhodl, že v okupované vlasti zůstane, filmaři v SRN za něj ještě několik let platili poplatky odborům v naději, že přece jen přijede. Vnuk zakladatelky české sociální demokracie a syn komunisty nikdy nebyl ve straně, ale říká: "Nikdy jsem neměl rudé trenky, ale srdce mi tluče nalevo. Máme je tam všichni, ale někdo to popírá". Jeho kariéra profesionálního kameramana skončila na natáčení izraelského filmu se symbolickým názvem „Všichni se ode mě odvrátili“. V době, kdy se v Čechách pohřbívalo za asistence policejních helikoptér, stál čestnou stráž na ostře sledovaných pohřbech Jana Procházky, Jana Patočky a Jaroslava Seiferta. Stálo ho to tři mozkové příhody a pravé kameramanské oko. Byl "dvorním kuchařem Charty" s heslem: "Jako kameramana mě můžete urážet, jako kuchaře nikoli".
V roce 1989 se stal pořadatelem listopadových mítinků ve Špalíčku a (přestože byl s Olgou Havlovou hlavním odpůrcem kandidatury Václava Havla na funkci prezidenta; vyjádřil se tehdy „Je smutné, jak moc se Václav chce stát prezidentem“) i prvním ředitelem kanceláře Václava Havla, odkud po několika týdnech nesouhlasu s praktikami svých přátel, kteří tehdy převzali moc, demonstrativně odešel. (Největšího přítele Václava Havla si našel až po jeho odchodu z úřadu: rád přijal roli v jeho filmu Odcházení, kde jednu z hlavních rolí hrála i jeho žena.) Po revoluci chodil se svou manželkou na úřady a hádal se s úřednicemi, které tvrdily, že paní „Chramostová má právo jen na minimální důchod, protože posledních dvacet let nic nedělala“. Na protest proti praktikám Vladimíra Železného odešel z dobře placeného místa v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, za což získal cenu pojmenovanou po jediném politikovi, který nepodepsal Moskevský protokol, návštěvníkovi bytových divadel a zakladateli Charty 77 Františku Kriegelovi. Po tom, kterého starostka městského obvodu Praha 2 (v němž „firma MiChr“ do smrti Stanislava Miloty bydlela) Jana Černochová odmítla in memoriam prohlásit čestným občanem a pojmenovat po něm autobusovou zastávku, „protože byl komunista“…
Tři otázky a dost
Během rozhovoru s Vlastou Chramostovou mi pan Milota dal možnost zeptat se i jeho: „ale jen tři otázky – ne víc!“
Jaký je hlavní rozdíl mezi dobou, kdy jste začal dělat umění vy, a dneškem?
O sobě bych neřekl, že jsem umělec. Já jsem se učil odzíráním; tím, že jsem byl pořád "na place". A když pětsetkrát vidíte, jak se dělá určitá věc, tak se najednou z minuty na minutu stane, že stojíte u kamery a ostříte. Já jsem začínal v 50. letech u kameramana Ferdinanda Pečenky, grand, který byl ještě z jiné doby (když chodil s Jiřinou Štěpničkovou, ke schůzce jí daroval nové auto). Jako ostřič jsem pracoval na filmu "Měsíc nad řekou" s nádherným obsazením, s paní Baldovou, Medřickou. Pan Plachý chodil vždycky pozdě a od Kršky a pečenky jsem se dozvěděl, že byl na výslechu kvůli svému bratrovi. Dodnes, když ten film vidím, upozorňuji ženu na okamžik, kdy Jiří Plachý v roli Roškota říká: "Připijme si, bratři!" To je přesně ten umělecký okamžik, o kterém se říká, že byl zaplacený krví. Byla to Plachého poslední filmovací scéna; o tři dny později si ho Vlasta Fabiánová a Karel Höger šli cestou na zájezd vyzvednut domů a našli ho mrtvého na chodníku pod oknem jeho bytu. Pak přišla 60. léta a i takové charaktery jako vrah českého skautingu pan Poledňák razili cestu uměleckému zázraku 60. let. Jan Procházka, který se zvláštní záměnou za estébáka Jiřího Procházku dostal k prezidentu Novotnému a měl na něj vliv, nebo Seifertův přítel básník Ladislav Fikar, který měl tytéž možnosti, vydupali takové poměry, že se mohlo stát, aby režisér Honza Němec přišel s námětem na jednu stránku A4, na ten dostal dva miliony a šel točit. Za státní peníze se točily protistátní filmy. To dneska nejde. Kapitalista si dává pozor, co se proti němu točí. Ovšem tenkrát se k té kultuře dostal ten, kdo měl alespoň trochu aktivní přístup. Kdo chtěl v tom Horním Dolní jít do kina, musel se obléct, dojít tam, musel pro to něco udělal. A kdo chtěl točit, musel moc a moc umět.
V roce 1990 se u nás začala úplně jiná epocha, všichni začali přemýšlet, co mají točit, aby se na to chodilo, začali se lidem podbízet. Tehdy mi film odpadl od srdce. Přišla generace tvůrců, kteří začali přemýšlet způsobem: proč bych já nemohl mít vilu, bazén. Tohle přemýšlení ale bude zákonitě rodit odpor, už ho rodí. Teprve až se vymění generace, která přišla po nás a vstřebala hrubě kapitalistické vnímání světa, společnost se vrátí do normálních kolejí.
Koho si dnes ve svém oboru vážíte?
Dvou režisérů-kameramanů, kteří se jmenují Brabec: Jaroslava Brabce a Františka Antonína Brabce.
Co je víc: být špičkový kameraman, nebo špičkový přítel, kuchař a manžel?
Já jsem byl dost netradiční kameraman: nikdy jsem nebral všechno. Jedním z mých prvních režisérů byl Alfréd Radok, se kterým jsem na konci 50. let dělal na jeho filmu "Dědeček automobil". Kameraman pozná, když režisér není dokonale připravený. A Radok – s tím se dá srovnat snad jen Vláčil. S Radokem to bylo, jako když otevíráte sardinky, začalo to hlavou, tedy dokonalou přípravou a pak to pokračovalo dál až do úplného detailu. A tohoto geniálního člověka zničil pan profesor Vávra, ekvivalent prokurátora Vaše v české kultuře, člověk, který měl svou tvůrčí skupinu už za Protektorátu a pak rovněž za soudruhů. První Radokův film "Daleká cesta" mu přestříhal a u druhého, muzikálu "Divotvorný klobouk", už ho ani nepustil do střižny. Díky tomu jsem později přišel o nádhernou práci, když za mnou Vávra přišel a říkal: "Budete se mnou dělat Romanci pro křídlovku." A já jsem řekl: "S váma nikdy!" Franta Tichý kdysi říkal: To není umění být dobrým kameramanem, když ti někdo vymyslí kameru, laternu magiku, ale zkus tohle" – a nakreslil na ubrousek koně. To byl Vávrův případ; uměl si najít dobrého autora, režiséra, dramaturga, kameramana, i talentované žáky, kteří ho dnes velebí, co všechno je naučil. Absolvovali jsme teď rok, kdy byl všude Vávra. Kdo kdy v těch všech médiích zmínil geniálního Radoka, kterého zničil?
Mně bylo, když jsem skončil s kameramanskou dráhou, 38, 39 let. Kdo tenkrát dělal celovečerní filmy byl high society a bral velké peníze. Já jsem v této společnosti přestal být, když mi normalizační ředitel Barrandova Fábera řekl, že mluvím jako bych byl členem cizí rozvědky a já jsem mu řekl, že na rozdíl od něj nejsem členem žádné rozvědky. Pak jsem sedm let nefilmoval, mým posledním kameramanským počinkem byly záznamy bytového divadla, o které se teprve dvaadvacet let po listopadu začali zajímat studenti s tím, že je dají na web. Neměl jsem jinou volbu, než být přítelem, kuchařem a manželem. A proto to možná byla lepší volba, než kdybych si volil sám. Cítím, že Ten nahoře volí moudřeji.