Doba technokratická
Jsou období, kdy ve správě státu i institucí převládají určité typy osobností. My jsme v krizovém období, kdy se jako "reformátoři" prosazují právě technokraté. Se všemi důsledky, které to přináší. Je proto zapotřebí znovu mluvit o ideálech, o lásce ke vzdělání, práci, obci. Jinak se všichni staneme klienty státu-firmy, jež nemá srdce.
Redaktor Guardianu Philip Oltermann publikoval svého času článek Na obranu technokratů (17. listopadu 2011, český překlad na www.presseurop.eu). Pro nás symbolicky v den 20. výročí počátku demokratizačních změn, jejichž průběhu dle Oltermanna napomáhali zásadním způsobem právě technokraté při vyjednávání transformačních změn ve středovýchodní Evropě. Vzpomeňme na establishmentového praktika Mariana Čalfu.
Kdo je vlastně technokrat? Podle internetového slovníku cizích slov zjednodušeně "stoupenec technických, organizačních a administrativních řešení problémů". Techné znamená řecky dovednost, umění, kratos pak sílu. U technokrata se předpokládá, že bude problémy řešit neosobním způsobem, založeným na odborných znalostech, a nikoli primárně politických zájmech. Na počátku 20. století technokratismus vznikl jako směr, usilující o vládu technických odborníků, inženýrů a výrobních manažerů, kteří se měli řídit vědeckými poznatky a omezit vliv kapitálu a politiků. Pochopitelně, že tento záměr obsahoval jednu neodstranitelnou vadu - nepočítal s lidskou povahou, a tedy vkladem osobních zájmů do neosobního rozhodování.
K technokratům se počítají například nevolené vlády odborníků, které mají pomoci překlenout ekonomicky krizová období tím, že dbají na dodržování administrativních pravidel správy státu a nepřijímají žádná závažná politická rozhodnutí. To by bylo ještě vcelku v pořádku a v podstatě zde leží jádro Oltermannovy úvahy o smysluplnosti nevolené technokratické vlády, která by nahradila v době současné krize zmatečnou vládu politiků.
Jenže, čeho je moc, toho je moc. Technokratický přístup, jakkoli do jisté míry oprávněný, je - pokud je ho příliš - zaměřen proti tvořivosti, svobodě, protože počítá s tabulkami, definicemi, zavedenými schématy. Potřebuje pracovat s pojmy, jimž rozumí a jež umí uchopit - sečíst či jinak vyhodnotit. Text Ondřeje Hausenblase o přístupu k výuce českého jazyka konstatuje mimochodem, že technokraté začínají v řídicí sféře převládat. Příklad ministerstev práce a sociálních věcí, školství a zdravotnictví je ukázkou nadvlády ekonomizujícího technokratismu, který přes všechnu snahu vede k chaosu a zhoršení poměrů. Člověka redukuje na objekt služeb, na klienta, přičemž mu upírá jeho vlastní dynamiku a svobodu.
Není smyslem tohoto článku pouze kritizovat technokratismus, protože on je do určité míry potřeba, aby věci systémově fungovaly. Ale v naší situaci jde o technokratickou deformaci a hypertrofii. Technokraté jsou všude. Manažeři, kteří nerozumějí obsahu a motivacím oblastí, jež ovládají, a kteří mají za to, že hrou na ekonomickou strunu (člověk dle nich reaguje pouze na finanční motivaci) a kvantitativním (výkonovým) či formalistním vyhodnocováním dostanou své ovečky pod kontrolu, se hluboce mýlí. Přispívají k destrukci lidského rozměru společnosti. Pomíjejí nadšení, lásku k oboru, působení vztahového pole (například na pracovišti) jako nadbytečnou subjektivní veteš, myslí si, že lidé jsou figurkami, jimiž se dá beztrestně tahat. Jenže svým konáním vytvářejí technokraté napětí, pocity nespravedlnosti a předpoklady pro to, aby jednoho dne byli nahrazeni lidmi, kteří řídí své kroky a činy humánnější motivací.