Umění je to, co skutečně chceš dělat
V Jihlavě bude až do konce roku k vidění ostravský SUPRPUCH - společná výstava Jiřího Surůvky, Marka Pražáka a Hany Puchové. O výstavě, umění i osobitém pohledu na svět si s umělcem a vysokoškolským učitelem Jiřím Surůvkou (1961) povídala Tereza Müllerová.
V prostorách jihlavské Alternativy vystavují tři autoři, proč právě tohle spojení?
Vzniklo to na základě návštěvy diplomujícího studenta, Jakuba Krále, který navštívil mimo jiné i Marka Pražáka a Hanu Puchovou. A napadlo ho, že jsme zhruba stejná generace, 80. a 90. léta. Napsal výstavní projekt, který pak v Alternativě vybrali. Marek se věnuje průmyslovému interiérovému designu a Hana učí na škole Přemysla Pittra.
Název je složeninou vašich tří jmen?
Ten název jsem vymyslel já. Popisuje jakousi ironii, to odkud přicházíme. Na Vysočinu, do Jihlavy, kde je čistý vzduch, přijíždí ostravský SUPRPUCH. A dokonce se to i rýmuje. Takhle postupuju vždycky, nejdřív vymýšlím název, a až pak to, co tam bude.
Jak jste spokojen s prostorem výstavy, vernisáží a výstavou samotnou?
Možná je ta galerie trošku instalačně přehuštěná, protože jsme nevěděli, do čeho jdem. S nižšími klenutými stropy jsme úplně nepočítali. Ale v podstatě by to byla dobrá reklama pro naši školu, zájemci uvidí, co tady děláme, a přihlásí se do našeho ateliéru − Video, multimédia, performance na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ještě musím poděkovat paintballovému klubu, který nám zapůjčil tu zbraň, díky níž jsme mohli dělat performance Colours of Ostrava. Střílel jsem s tím poprvé v životě, dokonce jsem se trefil do toho obrazu. Byl jsem překvapený, že personál je tak omlazený, ředitel je mladý a má tam dvě docela mladé kurátorky.
Vnímáte své výstavy jako samozřejmost nebo spíš slavnostní událost?
Samostatná výstava je do roka jedna až čtyři, víc ne. Je to tedy událost čtvrtletí, příležitost poznat místní komunitu, příznivce umění, návštěvníky galerií, což je vždycky podnětné. Nedávno jsem se snažil spočítat své výstavy, samostatných bylo asi třicet, skupinových tak sto padesát. Pořádně to ani nejde sečíst. Věnuji se tomu dvacet let, což není tolik. Původně jsem se výtvarným uměním i živil, teda dost bídně, v Ostravě je to téměř nemožné. Kdybych nedostal místo učitele, asi bych musel Ostravu taky opustit. Těch patnáct dvacet let, co jsem se věnoval jen výtvarnému umění, jsem musel pořád jezdit na stipendia a šetřit si tam, abych přežil další půlrok tady. Tady nikdo obrazy nekupuje. Každý umělec má jednoho dva sběratele, kteří tu a tam od něj něco koupí, ale to se taky poslední dobou zhoršuje. Suprboháči nechtějí kupovat věci od současných umělců, ale ukázat na odiv svou koupěschopnost, takže kupují drahé zahraniční věci, kupují, co "právě frčí a je nejdražší".
Jaký je váš vztah k Jihlavě?
Já jsem byl naposledy v Jihlavě asi v roce 2004, měli jsme kabaret v nějakém klubu, asi Stará Prachárna, skladiště dynamitu z Rakouska-Uherska, ponurá budova. Přijelo nás asi deset až patnáct a diváků bylo šest. Tři herci z místního divadla, kteří tam byli omylem, a pak naši kámoši. A taky když jsem byl na vojně, v osmdesátých letech, jel jsem zapařit do Jihlavy, do nějaké hašišácké hospody.
… a k Ostravě?
Mám ji rád, jinak bych tu nevydržel. Každý má rád to místo, kde se narodil. Mám rád to, jak je tady příroda tak znásilněná, že nejdou poznat hranice mezi industriálem a zdevastovanou přírodou, nepoznáš, jestli je to seschlý strom nebo zrezivělá traverza. Žijeme tedy na takové nestabilní půdě, obrazně i doslovně, protože celá Ostrava je podkopaná jako ementál. V Ostravě se dá přežít jen tak, že z ní na část roku ujedete, občerstvíte se a připravíte na návrat. My jsme tady začali na zelené louce. Nebo vlastně spíš na černé. Ostrava byla brána jako jakýsi pracovní lágr, umělci tady jen dojížděli nebo emigrovali do Prahy, což vypovídá o zdejších podmínkách. Doteď tady nemáme takovou galerii, jako má například Jihlava: jen jedno krajské muzeum umění, úplně chybí městská galerie.
Vaše díla odkazují na Ameriku, cestujete?
Pro výtvarné umělce je celkem dost možností. Existují různá stipendia, samozřejmě podmínkou je, že mnusíte zaujmout porotu, která z poptávky vybírá. Člověk musí mít sebeprezentaci dobře zvládnutou, aby se tam dostal. Ale teď jsem učitel, takže si nemůžu dovolit na delší dobu odjet, jen o prázdninách.
Kdo si myslíte, že je umělec?
Musím oponovat definici Václava Klause, který řekl, že dobrý umělec se uživí tak, že nepotřebuje žádnou podporu od státu nebo soukromého sektoru. To je naprostý nesmysl, dobrý umělec bývá zcela mimo komerční úspěch. Je napřed, takže není ostatními pochopen. Umělec je ten, kdo má nutkání k tvorbě. Může být ale dobrý a špatný umělec, to už je jedno. Je spousta takových, kteří tam nic nedostanou, i kdyby se rozkrájeli. Může to být i hajný, který v neděli z parohů sestaví nějakou sošku. Chce něco vytvářet. Taky může být umělec života, který drží svůj život ve svých rukách a jeho život je uměním. Umělec je šaman, který je pro kmen užitečný tím, že dává odpovědi na otázky, které si všichni kladou, ale nemají například tolik času se tím zabývat. Je takovou přední hlídkou, která dává zprávu hlavnímu voji, lidstvu. Umění, stejně jako náboženství, člověk potřebuje. Stejně jako jiné základní potřeby. Potřebujeme být obklopeni něčím krásným: ač to z konvenčního hlediska nemá hodnotu, nějak nás to emocionálně osloví.
Jste sběratelem umění?
Tady po stěnách mám sbírku umění od studentů. Jezdím na různá sympózia a tam si vyměňujeme své práce, ale jen s těmi, které mám rád. Taky se rád obklopuji hezkými věcmi, ale nechci se obklopovat svými, to je egoistické. Někdy, když vidím nějaké umělecké dílo, udělám si ho po svém. Je to vlastní interpretace zprávy od někoho jiného, která ve mně rezonuje natolik, že musí ven.
Jaký máte vztah ke svým pracím?
Nedávno jsem nad tím přemýšlel. Nikdy jsem o svých produktech neměl valné mínění, považoval jsem to za odpad, který vzniká mimochodem, ale myslím, že některé moje věci se mi líbí. Říkávám si, no, tohle že já jsem udělal, to jsem musel v nějakým rauši, to už by se mi asi nepovedlo! Mám jeden koncept, dělám falzifikáty vlastních prací, které autorizuji a pak tisknu na menší formáty a vydávám za čínské kopie. Je to reakce na devalvaci spotřebního zboží.
Ve svých dílech reagujete na aktuální dění…
Jsou dvě cesty. Na jedné straně přímo reaguješ na to, co se děje, co tě štve, a pak je snaha z toho uniknout do vnitřního světa, který je mimo realitu. Tento postup mi ale nikdy nebyl vlastní. Abstraktní malba mi přijde spíš jako útěk do světa mimo, jde v prvé řadě o formu. Ale samozřejmě i tam člověk může dojít k nějakým obecným závěrům, glosovat realitu, uměleckou metaforou upozorňovat na nějaké události.
Vy se věnujete hlavně performanci?
Jak kdy. Performance dělám, protože jezdím na různé festivaly, které jsou hlavně v Polsku, ale i v Číně, skandinávských zemích, USA. V dobách krize je to totiž nejvděčnější umění. Nemusíš stěhovat obrazy, sochy, nic, jenom pozveš umělce, a ti pak něco dělají. Navíc na to lidi docela reagují. Na Západě ne, tam už jsou tak otupělí, viděli toho tolik, že si toho ani nevšimnou a raději to obejdou. Tady ti zase spíš dají přes držku. Někdy v devadesátých letech (myslím, že na prvním ostravském festivalu Malamut) se za jedním performerem táhly tlupy cikánů a pořád do něj ryly, o co mu jako jde. Pozornost byla tedy až vysilující. Je to takové nejbezprostřednější umění. Musíme lidi navyknout na to, že i toto je druh umění. A taky v Ostravě nemáme galerii, a tak nám nic jiného nezbývá.
Je důležitější proces tvoření, nebo konfrontace s divákem?
Během procesu tvorby hrozně trpím, protože se u toho musí strašně přemýšlet, zapojíš mozek, dlouze se chystáš, a pak když to vytváříš, zamýšlíš se nad formou, promýšlíš každý tah, který má být koordinovaný se vším ostatním. Ten proces netrvá dlouho, ale je intenzivní a vyčerpávající. Když už jsem hotový, přichází úleva. Takže nejdřív utrpení, pak úleva. A pak, když už to prodám a dostanu za to peníze, přichází odměna. Raději teď dělám performance, umění vytvořím na místě pro těch pár diváků, co tam jsou, a pak to zmizí. Performance ale neprodám.
Co vy a kritika?
Když je pozitivní, tak jsem rád. Když je negativní a má pravdu, tak mě to bolí, ale reflexe je důležitá a přínosná. Když je ale kritika blbá, tak bych nejraději dotyčnému rozbil držku, protože je to hlupák. To se mi stalo jednou, kdy jsem přečetl kritiku nějakého Brňáka, kterého jsem od té doby nikdy nepotkal, asi to žádný kritik ani nebyl, takže jenom blbec.
Jak vnímáte prostor mezi autorskou interpretací díla a pohledem diváka?
Někdo ve výtvarném díle najde to, co jsem měl na mysli, a někdo ne. Každý má svoje významy. Výtvarné dílo by nikdy nemělo být tak popisné, že už tam není prostor pro vlastní interpretaci. To je jako u filmu. Pro mě je kniha víc než film, protože zapojuje mou obrazotvornost. Samozřejmě jsou i dobré, mistrovské filmy, které snesou srovnání s literární předlohou. Člověk má rád klišé, naučí se, jak na které věci reagovat, a tím pádem se jimi nemusí zabývat. Umění pak má pro něj význam dekorativní výzdoby do obýváku. Takový člověk nemá ambici chtít po umění něco víc.
Jak byste popsal umění dítěti?
Myslím, že to by nebylo tak obtížné. Jednak bych nemluvil o umění, ale o realitě. Dítěti se totiž prolíná vlastní svět se světem okolním. Pro ně je všechno hra. Umění bere jako fakt. Já třeba beru umění tak, že dělám to, co chci. Nespekuluji nad tím, co mám udělat, aby to bylo uměním. Umění je to, co skutečně chceš dělat a děláš to pro radost z tvoření. Animování umění dětem, dospělým či lidem, kteří nemají k vnímání přizpůsobené smysly, jako třeba hluší či slepí lidé, je samostatnou disciplínou. V New Yorku jsem viděl, jak páni učitelé chodí do galerií s pětiletými dětmi. Sednou si na zem a pak si vykládají a posuzují, jak se jim to líbí. Potom z takového malého člověka vyroste velký člověk a to současné umění chápe. Neřekne pak, co to je za blbost, to bych taky namaloval, neocení, jako ostatní, jen technickou náročnost, ale vnímá i obsah. Čím víc se tím člověk zabývá, tím má lepší vkus.
Zkuste prosím na následující pojmy a situace odpovědět bezprostřední asociací:
Je podzim - Melancholie, mám to ale z celého roku nejradši. Kvůli barevnosti, není tak horko, ale vlastně není tak zima. Vím, že se příroda zase obnoví, a tak to nevnímám, jako že něco končí nebo umírá, spíš přechází k tomu spánku.
Zakonzervovaná myšlenka - Muzeum, kde se vystavují zakonzervované myšlenky. A vystavují se tak dlouho, až už vyčichnou.
Ve směru hodinových ručiček - Mainstream, směr, který je určitě méně obtížný než proti směru hodinových ručiček - symbolicky. Tento pohyb samozřejmě vyžaduje úplně stejné množství energie, zdánlivě je ale snazší. Je to přirozenější, zase klišé. Já, jelikož jsem levák, jsem vždycky točil proti směru, protože pravák má přirozený pohyb po směru. Vždycky jdu raději proti proudu, proti všemu, proti všem.
Národní hrdina - to bude nějaký neexistující guru. Něco podezřelého, co nejspíš ani neexistovalo.
Přírodní katastrofa mi zničila ateliér - O tom se mi často zdá. Moc ale na tom nelpím. Nejeví se mi to jako zas tak strašná představa. Horší by bylo, kdybych přišel o něco, co se nedá obnovit. Ateliér je pro umělce potřebný, ale není úplně nezbytný. Samozřejmě když se někam stěhuju, poohlížím se po možnosti ateliéru, protože ho vytvářím rád, ale pak ho tak moc nepoužívám.
Vydávám se poznat principy východní společnosti - To vůbec. Možná jako turista, ale už mám na věc vytvořen vlastní náhled. Nemyslím si, že jako Středoevropané bychom se tomu měli věnovat nějak víc. Nejsme na to stavění. Znám spoustu zmatených lidí, kteří v sobě mají právě tuhle snůšku protichůdných tezí. Člověk, který se narodil ve střední Evropě a jezdí do Indie a tam trsá na citár, doma nic nenašel a tam teprve nic nenašel. Zájem o východní náboženství mi vždycky připadá, jako že si člověk se sebou neví rady. Je to stejné, jako kdybych si měl vybrat mezi jablkem a nějakým citrusovým plodem. Vybral bych si jablko, protože to je ovoce, které vyrostlo tady, o kterém vím, že mi udělá dobře, zatímco z nějakého cizokrajného plodu můžu dostat nějakou alergii, může mě to klidně i zabít. Zní to konzervativně, ale co se týče ovoce a náboženství, držel bych se vlastních zdrojů.
Já neříkám, že máme být všichni katolíci nebo evangelíci. Babička chtěla, aby mě pokřtili, ve věku asi jednoho roku, kdy jsem se k tomu nebyl schopný vyjádřit. Od té doby jsem nebyl na mši, zpovědi, ani jsem nejedl tu hostii. Takže nemůžu říct, že jsem katolík. Katolické náboženství je mi ale bližší. Vidím to hodně z pohledu výtvarného umělce, protože katolíci se nebrání umění jako takovému. Naproti tomu evangelíci to rádi nemají, evangelický kostel je prázdný a holý, kdežto katolický je nádherný, tam je umění tolik, že z toho až oči přecházejí. I morálku mám v podstatě katolickou. Tahle morálka by měla platit i pro ateisty. Vždycky jsem toužil po vyšší spravedlnosti, kdyby totiž nebyla, tak by nic nemělo smysl.
Ostravský SuPrPuch, galerie Alternativa, OGV, Jihlava, 4. října - 30. prosince 2012.