Válka a trauma (2. část)
Dokončení vzpomínkového textu brněnského psychologa, vyrovnávajícího se s druhou světovou válkou a léty následujícími.
Po osvobození jsme se vrátili zpátky do Říčan. Nepamatuji si přesně, co to bylo za den. Pamatuji se jen, že z domu vpředu zbylo obvodové zdivo a jinak to byla hromada trosek. Ze spáleniště našeho stavení do ulice trčely dva komíny - větší z otcovy někdejší kovářské dílny a menší z kuchyně. Jako v jakémsi snu jsem bloudil těmi troskami rodného domu. Do zastřeného vzpomínkového příšeří patří moje matná vzpomínka na jakéhosi mrtvého sovětského vojáka, kterého jsem našel ležícího v našem "turčisku" - kukuřičné slámě za sklepem. Bylo ten rok velmi teplé jaro a v té době již horko, a on oblečený ležel na slunci. Těch padlých bylo mnoho. Během exhumací padlých vojáků v rodné obci jsem viděl desítky mrtvol v rozkladu a jejich nasládlý pach mám dosud v paměti…
Matka se z této katastrofy zhroutila. Otec hospodářství vybudoval nebo aspoň vylepšil, splatil dluhy, které na domě byly, a celé to nesl na svých bedrech. Teď zůstaly ze všeho ruiny. Neměli jsme ani přístřešek nad hlavou. Protože sklep jediný odolal požáru, zkusili jsme přespávat v něm, ale bylo v něm syrovo a malé sestřenici Mirce hrozilo nachlazení. Naštěstí hospodářství otcovy sestry Marie a švagra Cyrila Hájkových vedle hospody u Staňků bylo sice poškozeno, ale ne zcela zničeno jako naše. Byli jsme tedy nějaký čas u nich. Naši měli sice pojištění, ale v pojišťovně později řekli, že kdyby každý válečný poškozenec něco chtěl, tak… A tak jsme nic nedostali.
Vzpomínám na místní pověst (slýchával jsem ji v rodině), která vyprávěla, že válka skončí tam, kde stojí dva kostely oltáři proti sobě. Tak je tomu přesně v Říčanech a Ostrovačicích: ostrovačický farní kostel má oltář na východní straně, zatímco říčanský filiální kostel sv. Petra a Pavla ho má na straně západní. Ať je tomu jakkoli, tato pověst se v mém rodišti naplnila, válka zde 9. května 1945 opravdu skončila a má rodina zůstala bez střechy nad hlavou.
Otec se dověděl, že 30. května byli z Brna odsunuti Němci a bylo by snad možné najít tam nějakou náhradu a střechu nad hlavou. Jistý čas váhal, zvláště s ohledem na matku, která byla zcela otřesená a nemohla se rozloučit se spáleništěm rodného domu a hospodářstvím, ve kterém její rodina žila po staletí. A nebylo to jednoduché také proto, že jsme měli v naší rodině ještě nemocnou babičku Alžbětu, mou tetu Boženu a její čtyřletou dcerku Mirku. Ty všechny měl otec na starosti, protože s námi žily a přišly o všechno. V polovině června 1945 se nakonec rozhodl a my jsme se přestěhovali na jedno opuštěné hospodářství do Brna − Dolních Heršpic. Tam, kde je dnes Tesco a Ikea a křižují se dálnice, jsme měli pole a začali hospodařit.
Ztratil jsem tedy během několika týdnů domov, dědečka, kterého jsem nesmírně miloval, kamarády, vlastně všechno. Ocitl jsem se v cizím prostředí, mezi cizími lidmi. V mnohém jsme začínali od začátku a jako děti nás čekala - jako naprostá samozřejmost - společná práce v hospodářství a na poli.
Když duše trpí
Vrátil jsem se ve školním roce 1945/1946 do druhé třídy gymnázia již do budovy na třídě kpt. Jaroše 14. Ale žil jsem stále jako ve zlém snu. Nebyl jsem schopen ve škole vůbec vnímat, soustředit se, byl jsem jako duchem nepřítomný, při vyvolání jsem nebyl schopen promluvit, stejně tak jsem nebyl s to si něco zapamatovat. A po návratu domů mně nikdo nedokázal pomoci. Moji rodiče měli jiné starosti, především aby rodina přežila a zvládla práci v hospodářství. Na té jsem se musel podílet podle svých možností samozřejmě i já. Ve škole rovněž nikdo nevěděl, co se se mnou stalo a pořád vlastně ještě děje. Moji spolužáci - až na výjimky - měli vcelku neproblémové rodinné zázemí a nikdo z nich takovou katastrofu jako já nezažil. Zvlášť mě přiváděla k zoufalství profesorka latiny. Byli jsme si asi navzájem nesympatičtí, aspoň já jako dítě jsem ji tak prožíval. Vyvolala mne, a já jsem nemluvil, měl jsem útlum řeči. Následovaly nedostatečné. Skončilo to katastrofou, v druhé třídě gymnázia jsem propadl z latiny. Měl jsem dělat po prázdninách reparát. Kdo se však měl se mnou učit? Naši latinu neuměli, já musel také pracovat a škola mne uváděla v zoufalství. Reparát jsem neudělal a v sekundě jsem tedy propadl. Rodiče byli bezradní, matka šla do školy a doma se mělo rozhodnout, zda mám na gymnáziu zůstat nebo mne mají odtud vzít pryč. Zastupující ředitel - správce školy profesor Josef Hladký, latinář, byl nesmírně laskavý a charakterní člověk. (Takoví lidé to mají těžké v každé době!) Když mu matka vylíčila situaci a řekla, co se mnou tedy dál dělat, když propadám, řekl jí: "Vždyť ho tady nechejte, on se z toho zase vzpamatuje." A tak mne naši ponechali tam. Musím přiznat, že asi tři roky jsem žil sice mezi spolužáky, ale jako ve snu. Cítil jsem se mezi nimi v naprostém osamění. Oni měli svůj svět a své zábavy, já svůj svět a práci. Můj svět byl zcela jiný než svět mých vrstevníků. Měl jsem zážitky, které se těžko sdělují, protože souvisejí s utrpením, a tomu se děti a lidé vůbec zdaleka vyhýbají. Byl jsem na svůj věk předčasně vážný. Ale musím říci, že utrpení, které jsem prožil, projasnilo mé vidění věcí a lidí a já jsem chápal to, co většině lidí zůstávalo nepřístupné. Jestli jsem později - zejména ve svém povolání jako psycholog a psychoterapeut - dosáhl nějakých výsledků, tak za to vděčím ani ne tak akademickému vzdělání a vědění jako zejména těmto zkušenostem. Když jsem později pracoval jako psycholog v Dětské psychiatrické léčebně ve Velké Bíteši (1961−1966) a překládal z ruštiny odbornou literaturu, konkrétně šlo o práce týkající se reaktivních stavů u dětí za války (dnes jsou označovány jako traumatické stresové poruchy), uvědomil jsem si, že desetitisíce, ba statisíce polských, ukrajinských, běloruských, ruských dětí prožily stejná, ba ještě mnohem děsivější traumata než já a po válce je čekal většinou ještě daleko těžší osud než mne. O svých zážitcích jsem však v mládí a dospělosti nehovořil a teprve při odchodu do důchodu při vzpomínání na minulost během loučení se spolupracovnicemi v psychologické poradně jsem jim poprvé vyprávěl o svých válečných zážitcích a v souvislosti s nimi i o problémech ve škole.
Teprve mnohem později, když mně bylo sedmdesát, přednášela nám v Brně na akci, kterou pořádalo Collegium Jungianum Brunense, jehož založení jsem inicioval po listopadu 1989, jedna švýcarská psycholožka - docentka Ursula Wirtzová z C. G. Jung Institutu v Curychu - na téma Trauma a proměna osobnosti. Studovala tyto problémy na obětech válečného násilí v Jihoafrické republice a během války na Balkáně. Seděl jsem a poslouchal. Měla ve svém výzkumu zpracováno, jaké následky mívají taková duševní traumata a jakými cestami se může ubírat vývoj osobnosti traumatizovaných jedinců. Když skončila, šel jsem za ní a německy jí sdělil: "Vyprávěla jste můj mýtus. To všechno jsem osobně zažil." Její přednáška byla jako jakýsi bezděčný dárek k mému životnímu výročí, neznala totiž vůbec můj příběh.
Text je redakčně krácenou verzí obsáhlejší vzpomínkové statě zveřejněné na stránkách Letopiseckého spolku v Říčanech u Brna (http://www.ricanyubrna.cz/clanky/4/168/PhDr-Karel-Plocek---Vzpominky-na-valku/)