Jan Spěváček
vlasatice
stříhám ti dvěma malíčky
lokýnku
dlouhou jak tvá nedělitelná láska
B*že
jen co se snese z okna promáčené
zemi
vykvete jaro . ten vlásek
s poupátkem
a jen co mezi večery zhasne
soumrak
vzpomenu si . říkávali kometě
vlasatice
zvon
tomáši čadovi ex memoriam et in post
co se skrývá v cimbuří
když ne tajemství
jsem starý rezivý zvon
a mé srdce dosud nepuklo
miluji celé své město
včera zvoník přivedl hluchého
šermovali rukama . po modlitbě
pokorně byli . se mnou
stáli . a cinkali
a pak jsem nahlédl do cimbuří
v tu chvíli než zvoník připomněl čas
pohladil hluchý pohladil
moje srdce
šípy svatého šebestiána
čtyři amorovy ostny
zlatem kříže stromu
zatrnuté do kamene
v dobříši na náměstí
druhý zavolal
třetí odpouštěl
čtvrtý povolal
a jenom první zabolel
trnová
zářijový matný lesk . šípků
po dešti . brousí růže
a uspává trny . korunám
a vlastní ostny? probouzejí
ježíšky v náručí matek
pichlavou vůní života
sudičky
mezi dvě hnízda
pne se cerekvička
opeřené sudičky
klap krá klap krá krá
upředly osud modlitby
za zdraví krev i mléko
jestli holka tak čaponohá
kluk pak bílá vrána
Jan Spěváček (1982) momentálně pracuje jako učitel v Zařízení pro děti-cizince a básník na volné ruce, je milovník manželství se svou manželkou a otec čerstvého kojence. Je pevně svázán s Vysočinou, nejvíce se Žďárem nad Sázavou. Na koleni smotal několik sbírek poezie, jejichž výtisky rozdal a zapomněl jejich názvy. Uváděné básně jsou ze sbírky Třeba jednou vykvetou z otazníků květy vydané jako příloha dvojčísla 18−19 literárně-kulturního časopisu H_aluze, báseň Sudičky je jediná autorova letošní publikovatelná a dosud nepublikovaná báseň.