O vzniku hlaholice
15. června byly ve Slovanském hradišti v Mikulčicích vyhlášeny výsledky šestého ročníku literární soutěže Skrytá paměť Moravy, pořádané pod záštitou Jihomoravského kraje, tentokrát s podtitulem Továrna Evropa… vyrobeno na Moravě. V kategorii od dvanácti do patnácti let zvítězil Milan Chrobák z Nového Jičína s následujícím textem.
Tož děcka, budu vám vyprávět o vzniku hlaholice. Posaďte sa a nedělajte rachot:
Jednoho mokrého rána z lesů stúpaly mraky páry a všude, kde sas nadechl, si cítil mokrý svěží vzduch. Tu vylezl sem před dřevěnku, kterú sem rukama holýma stavěl, a stará povidá: „Tož dědku, nezapomeň tady placatku, já bych sa za tebú nikam neplahočila. Tu máš a dones ju pak prosím tě domů.“
Tož vzal sem placatku, sekeru Ostrohlavku a pilu Zubatku a vyrazil sem. Dnes mi to šlo úplně samo. Dorazil sem ke Staré borovici a zahnul vpravo a šel proti prúdu potůčku až k prameni. Vidět tu bylo asi na pět sáhů – mlha padla. Zahlédl sem jeden hodně urostlý strom, byl takový, že by ho museli dva chlapi objímať. Dal sem sa do práce a pracoval tak dlúho, dokud nebyla v placatici půlka slivovice. Strom ležel na zemi, a tak sem si naň sednul. Mlha opadla. A mezi mraky vysvitlo slunko, a jak tak sedím na téj kládě, objeví sa nade mnú v kopci dva dědulové s fúsiskama skoro až po kolena, v dlúhých honosných pláštích, celých od bahna, a jeden nese jakúsi hůl s dvojitým křížem a druhý několik knih v podpaží.
„Dobré dopoledne,“ povidá ten starší s knihami, „neradi rušíme, ale nemáte něco k pití?“
„Samozřejmě, nate, ber, dokud dávám,“ a s těmito slovy sem jim podal placatku. Ten starší přičuchnul a z plna hrdla si dal několik hltů, domnívaje sa, že je to voda. Druhý udělal totéž. A oba začali kašlať a dusiť sa a já na ně nechápavě civěl. Až po chvíli sem naházel jejich věci do svého ranca a ty dva kuckající staříčky podepřel a scházel s nima do údolí. U chalupy vyběhla stará, ně na pomoc.
V chalupě sme pak ty dva posadili za stůl, a že je vyzpovídáme. Na nic sa nezmohli, ale ten starší v jednom kuse jejich jména Cyrilek a Metůdek a plno dalších slůvek mlel a vesele hlaholil. Dali sme tedy tomu druhému nejaký uhel a bílý ubrúsek a ať to zapisuje. Ten neco načmáral a celý naťatý usnul.
Ráno, když sa oba vzbudili, sme jim se starú ukázali to, co včera načmárali. A ti sa rozchechtali na celé kolo, ale naráz ten starší zvážněl: „To, co jsi včera naškrtal,“ říká mladšímu, „se jeví jako dobrý nápad. Slovanům můžeme psát knihy v těchto znacích.“ A s poděkováním pomalu odcházeli pryč.
A takto vznikla hlaholica. Ale dlúhé věky přetrvá spíš ta placatica.