Vědci mezi námi
Nedávno vědci zjistili, že naší civilizaci zbývá pouze sto let existence, než dojde ke zhroucení životně důležitých ekosystémů. Samozřejmě nenásledovala žádná reakce – katastrofické scénáře jsou oblíbené v šoubyznysu, ale skutečně se uskrovnit je něco jiného.
Vlády nezvládají současné problémy, natož aby se dívaly do budoucnosti. A poddaní se snadno uchlácholí tím, že na vědce stejně není žádný spoleh – noviny každou chvíli vyrukují s nějakým nesmyslem podepřeným odbornou autoritou. Jinou letní aktualitou ze světa vědy je projekt ruského milionáře na dosažení nesmrtelnosti tím, že by obsah lidského vědomí byl nahrán do chytrých strojů. Těžko říct, jaké míry zpupnosti dosáhne myšlení, které nebude narážet na fyzické limity. Ale vás se to stejně týkat nebude: už cena podobné vymoženosti, padesát miliard, naznačuje, jaký asi bude obsah oněch vědomí.
S prestiží vědy je to složité. V průzkumech veřejného mínění sice občan označí vědce za prospěšné povolání, které si zaslouží vysoké finanční ohodnocení (a představí si při tom nějakou laboratoř, která vyvíjí lék právě na tu jeho nemoc), ale krácení rozpočtu v akademické sféře ho nechává klidným; to už spíš vyjde do ulic, když radnice sníží příspěvky jeho oblíbenému fotbalovému klubu. Věda je ale především přístupem ke světu, snahou pochopit jeho zákonitosti. Důkladná analýza ale prověřuje všechny možnosti, což nemusí vést rychle k žádoucím výsledkům. Je smutné, že feudální mecenáši to dokázali chápat lépe než současné demokratické instituce.
Je dost zvláštní tato obecná neúcta k vědě, nejen u primitivů typu Homera Simpsona („vy si lítáte do vesmíru a mně pořád smrdí nohy“) nebo potřeštěnců Věku Vodnáře, ačkoli pokrok v oblasti technologií je nezpochybnitelný. Lidé jsou zmatení z přemíry navzájem se popírajících informací a nepřidává jim ani pseudodemokracie blogů a twitterů, která nerozliší zprávu od blábolu a umožňuje každému vynášet suverénní soudy o věcech, jimž absolutně nerozumí. Společnost, která si zakládá na tom, že ničemu nevěří, je ovšem náchylná uvěřit jakémukoli nesmyslu. Už nejeden redaktor vyřešil zoufalý nedostatek jakýchkoliv zpráv tím, že si těsně před uzávěrkou vymyslel univerzitu v nějakém novozélandském městečku, jejíž výzkumný tým konečně objasnil, proč jsou černovlásky lepší v posteli. Kdo tomu nevěří, ať si tam běží. Obecenstvo tak pochopitelně nabývá dojmu, že všichni tihle vědci jsou vlastně paraziti, kteří se pracujícím vysmívají.
Problém ovšem je, že mnozí vědci se příliš nesnaží diskutovat o svojí činnosti, a nejspíš ani nestojí o to, aby jim kdekdo hleděl pod ruce. Až na pár výjimek (jako astronomie nebo historie) většina vědeckých oborů téměř nevydává popularizační práce, které by zvídavým laikům vysvětlovaly, o co v současném výzkumu vlastně jde. Proto je mnohé bádání, zejména ve společenské oblasti, odsouzeno k obecnému nepochopení a opovržení; a naopak, mnohý podvodník získává uznání pouhým napodobováním odborného žargonu. Věda, která se nebezpečně podobá náboženství, by už také potřebovala nějaké aggiornamento. Nedostatek zpětné vazby vede k tomu, že věda se příliš nezajímá o dopady své činnosti. Může to být i tím, že mnohý vědec má o věcech, které bezprostředně nesouvisejí s jeho oborem, zhruba takový přehled jako Pepek Vyskoč – to už před lety dokázal jistý Sokal.[1]
Ostatně dnešní vědec už není einsteinovsky malebný poděs, ale spíše úředník, který více času než samotnému výzkumu věnuje získávání financí. Pak se logicky stává, že předmět bádání určují zájmy pologramotných investorů. Mnohého adepta už během studií odradí poznání, že více než odborné kvality se hodnotí plnění rozkazů. Naštěstí ale existují i mladí odborníci, kteří už chápou, že kdo se nestará o politiku, o toho se začne politika starat víc, než mu to bude milé. Dokážou říct nahlas, že podfinancování vědy není ekonomická nutnost, ale cesta do rozvojového světa, a ohradit se proti ideologické tuposti, která chce zrušit Akademii věd, protože myšlenka této instituce přišla z Ruska. Doufejme, že tato generace dokáže české vědě vrátit sebevědomí, aby mohla vstoupit do veřejné debaty jako respektovaný partner. Bylo by to prospěšné pro obě strany.
Zdroje:
[1] http://www.phil.muni.cz/fil/studenti/soutez99/docekal.html