Lidé tohoto světa – a katolická církev?
Petice Křesťané proti zákonu o církevním majetku míří k jádru věci. V otázce nápravy majetkových křivd jde o víc než jen o naplnění zjednodušujícího sloganu „co bylo ukradeno, má být vráceno“. Je to velká výzva pro církev. Status církevního majetku není jednoduchou záležitostí, stejně jako poměr církve ke státu v minulosti. Dnes je však v sázce věrohodnost křesťanského poselství – základu existence církví – v současném světě.
Není jednoduché žít jako křesťan v tomto světě se svým Svatým Písmem, jež svědčí o Ježíšově učení takto:
Svým učedníkům řekl: „Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc než pokrm a tělo než oděv. Všimněte si havranů: nesejí, nežnou, nemají komory ani stodoly, a přece je Bůh živí. Oč větší cenu máte vy než ptáci! Kdo z vás může jen o píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? Nedokážete-li ani to nejmenší, proč si děláte starosti o to ostatní? Všimněte si lilií, jak rostou, nepředou ani netkají – a pravím vám, že ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl tak oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká trávu, která dnes je na poli a zítra bude hozena do pece, čím spíše obleče vás, malověrní!
A neshánějte se, co budete jíst a pít, a netrapte se tím. Po tom všem se shánějí lidé tohoto světa. Váš otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království a to ostatní vám bude přidáno. Neboj se, malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království. Prodejte, co máte, a rozdejte to. Opatřete si měšce, které se nerozpadnou, nevyčerpatelný poklad v nebi, kam se zloděj nedostane a kde mol neničí. Neboť, kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. (...)“
(Lukáš 12, 22–34)
Zní to jako řeč z jiného světa. Ale přitom katolické církvi přinesl v dobách totality a po roce 1989 prestiž a duchovní autoritu fakt, že „o všechno přišla“. Byla v tom velká symbolika: přišla nejen o majetek, ale i o světskou moc o sobě rozhodovat. Co zůstalo? Její nezničitelná duchovní podstata, její čistota a přirozená autorita. Jí odpovídala i tehdejší vlna sympatií veřejnosti. Po více než dvaceti letech demokratického zřízení jsme však zase tam, kde byla naše katolická církev v minulosti. V zajetí majetku a pokušení moci. Jistě, není to jednoduché, starat se o paláce, o nemovitosti, o rozsáhlý personál, rozvíjet pastorační a charitativní činnost. To nelze popřít. Ale…
Lidský rozměr církve začíná nabývat vrchu. To je ten rozměr, v němž není místo pro Boha a víru. To je ten rozměr, v němž se z církve stává instituce fungující přednostně na komerčním základě a s mocenským politickým krytím.
Katolická církev a politika
Příklon k politice současného pravicového establishmentu ilustruje Slovo biskupů z dubna letošního roku[1], které mluví o nezbytných reformách a o tom, že je chudí věřící mají trpělivě snášet… Dále je pozoruhodný tón reakcí kardinálů Duky a Vlka (názorný příklad Vlkovy argumentace lze nalézt na www.kardinal.cz – v textech z 9. a 13. srpna) na argumenty a politiku opozice, zvláště pak ČSSD, kterou demagogicky přirovnávají k totalitní komunistické straně.
Kardinál Vlk například píše: „…pan Sobotka by nám chtěl vnucovat myšlení z počátku komunismu, kdy totalitní režim prohlásil náboženskou víru za soukromou věc, která nesmí vstupovat do veřejného života. Pokud to trochu z propagandistických důvodů režim dovolil, pak pod přísnou kontrolou strany. Pan Sobotka nám doporučuje ,nesměšovat respekt k náboženským svobodám s debatou o rozdělení majetku z veřejných zdrojůʻ. Dvě skutečnosti tady prozrazují jeho příbuznost k totalitnímu myšlení: hájí zločiny komunismu – protiprávní ukradení církevního majetku komunisty a jejich snahu zařadit církevní majetek do ,veřejných zdrojůʻ, prostě hájí zestátnění. A při tom je to záležitost dosud nevyřešená, která nám stále dělá ostudu ve světě (navzdory někdejší výzvě Evropského parlamentu k navrácení židovského a církevního majetku). Opět připomínám budoucím voličům: nezapomínat na tuto pro společnost nebezpečnou ideologii ČSSD. (…) V komunismu o právech rozhodovala strana. Tohle by zřejmě pak chtěla strana pana Sobotky praktikovat. Takže, voliči, zvláště věřící, opětně pozor! Později by se to týkalo i vašich práv!“ – Člověku je z takovéto primitivní politické předvolební agitky z pera kardinála až smutno. Aniž bych hájil stanoviska sociálních demokratů, tak přece nesměšování „respektu k náboženským svobodám a debaty o rozdělení majetků z veřejných zdrojů“ nemá co dělat se zatlačováním víry do oblasti privátna ani se zestátněním.
Problémy s majetkem
Kolem stanovení povahy a rozsahu církevního majetku (a tedy i způsobu právního uchopení celé transakce) se vedou obsáhlé diskuse (dokladem budiž například přehled jednání mezi církvemi a státem v letech 1990–2000 na webu Biblická apologetika[2], kde lze nalézt i poučnou „přestřelku“ mezi spisovatelkou Lenkou Procházkovou a kardinálem Vlkem), které poukazují na složitost situace a na veřejnoprávní status církevního majetku (tedy podléhání určitým regulím v nakládání s ním) už od dob Rakouska-Uherska. To bylo odrazem situace, kdy katolická církev byla se státem do jisté míry spojena. Dnes stát i církev usilují o odluku, což je pochopitelné, avšak skrývá to v sobě úskalí. První je právě ve způsobu stanovení skutečné výše církevního majetku (způsob ocenění) a druhý ve změně jeho povahy.
Dnešní snaha představitelů církve a některých vládnoucích politiků (v ODS nepanuje shoda) směřuje k získání majetku čistě soukromé povahy s neomezenými právy, jak tomu nikdy v minulosti nebylo, a dokonce i lidovecký politik Cyril Svoboda, jeden z propagátorů restitucí, přiznal rozpaky nad současným stavem (viz rozhovor na www.ceskapozice.cz dne 8. srpna). Vidí zde riziko, že se vydaný majetek stane předmětem spekulací (například je v něm zakotvena daňová úleva při prodeji): „Protože nejhorší, co by se pro obraz a pozici katolické církve mohlo stát, je toto: Vydáte majetek, šílený povyk ve společnosti, načež se společnost dozví, že třetina se obratem dostala do rukou divných firem, které mají divnou pověst. Dokázal bych si hned teď vzpomenout na deset patnáct jmen lidí, kteří by na tom majetku rádi hospodařili. (…) Říkám si, když za mnou, řadovým členem KDU-ČSL, který nemá žádný vliv, chodí ti, kteří by se chtěli k restitucím dostat, kolik lidí musí chodit za těmi, kteří skutečně u toho rozhodovacího procesu jsou (…). Když je někdo katolík, ještě neznamená, že je to poctivý člověk.“
V zápalu debat o nevyřešené nápravě křivd a nejrůznějších povrchních moralizujících apelů (naposledy frázovité prohlášení osobností veřejného života z 8. srpna) se zapomíná na to, že nový demokratický stát po roce 1989 záhy učinil velmi zásadní kroky – vrátil katolické církvi nemovitosti, v nichž vykonávala svou činnost (například kláštery) a zrušil státní dohled nad církvemi. Takže nemá dnes žádné páky, kterými by ideologicky ovlivňoval život církví (a žádná z politických stran o něco takového ani neusiluje, na rozdíl od představ kardinála Vlka). Ponechal si však povinnost přispívat na činnost církví, přičemž tato položka v posledních letech nezanedbatelně narostla. Podobně jako u jiných skupin obyvatelstva možnil i jednotlivým fyzickým osobám z církevních kruhů domáhat se odškodnění.
Na rozdíl od kardinála Vlka si také myslím, že námitky opozice, která není v principu proti majetkovému vypořádání a nápravě, mají racionální jádro. Jde tu o transparentnost celého tohoto obrovského majetkového transferu a o minimalizaci rizik spojených s návraty do minulosti – tedy před rok 1948, kam některé majetkové nároky míří. Dosavadní průběh v režii vládní koalice tomu bohužel nenasvědčuje. To ovšem dává příležitost, aby se projevila i ta část společnosti, pro niž církve postrádají smysl. Zřetelně a ostře formulované historicko-ekonomické výhrady k zákonu přineslo spolu se svou peticí Hnutí za přímou demokracii (www.hpd.cz), které ovšem zastává vůči církvi a její roli v naší národní minulosti mnohem kritičtější pozici než ČSSD. V proticírkevně naladěných kruzích má značnou rezonanci.
Nu, nechme majetek majetkem – o jeho převodu, stejně jako o finanční náhradě za nepřevoditelný majetek se bude nyní rozhodovat ve Sněmovně. Pak má ještě slovo prezident, kterému – zdá se – navrhovaný způsob řešení letitého problému také nesedí. A pokud i přes něj zákon projde, tak zcela jistě bude z iniciativy opozice podána stížnost k Ústavnímu soudu.
Nová iniciativa – hlubší reflexe
Vraťme se k petici, na jejímž vzniku se podíleli členové iniciativy Za církev sociálnější a další křesťané nejrůznější provenience. Je to zatím nejpronikavější apel z prostředí křesťanského, který míří mnohem výše než mediálně propagované prohlášení celebrit. Je to apel, který se vrací k duchovní podstatě fungování křesťanské církve a který je proti oddělování církve od života společnosti, od jejích sociálních problémů. Církev – velký vlastník – směřuje k uzavření do svého pohodlného světa. Nová petice jde proti představám politiků a církevních hodnostářů, kdy církev hraje roli jakéhosi dobře zajištěného kompenzátora neoliberálních reforem. Signatáři této výzvy vidí místo církve na straně těch slabších, v sociální sféře a v doslovném soužití s tělem společnosti, nikoli pouze s její privilegovanou a svým způsobem sobeckou hlavou.
Text petice
Text prohlášení poskytujeme ke stažení:
Křesťané proti zákonu o církevním majetku (application/pdf ~25kB)
Připojujeme odkaz, kde je možno petici podepsat: http://www.petice24.com/kesane_proti_zakonu_o_cirkevnim_majetku
Zdroje
[1] http://tisk.cirkev.cz/z-domova/slovo-biskupu-k-situaci-ve-spolecnosti
[2] http://www.apologet.cz/?q=articles/category/20-cirkev-a-politika/id/419-ma-cirkev-na-restituce-pravni-narok