Další karpatský morytát
Rumunská spisovatelka žijící ve Francii Liliana Lazarová kombinuje ve své knižní prvotině prvky biblického apokryfu, hororu a sociálního venkovského románu.
Podle osvědčeného moudra člověka máloco potěší tolik jako vědomí, že jiní jsou na tom ještě hůř. Z toho vychází i román Liliany Lazarové (narozena 1972) nazvaný Země prokletých, odehrávající se v zapadlé horské vesnici, která je světem jen pro sebe, kde nepochopitelné přírodní síly dosud vítězí nad moderní civilizací. Je tu začarované jezero, sexuální úchylky a násilí, zločinci skrývající se před spravedlností, intriky tajné policie, jurodivý poustevník i chór nevzdělaných zbídačených venkovanů, vždy připravených utýrat každého, kdo se něčím odlišuje. Lazarová se hlásí ke specificky východoevropské odrůdě magického realismu, vycházející ze zdejších kulturních i politických podmínek, k níž by se v našem prostředí dali řadit například Jiří Kratochvil nebo Miloš Urban (samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že naši běsi se od těch rumunských dost liší – oni trpí nedostatkem racionality, my spíš její přemírou). Jenže to může vést k laciné exotice, o jaké psal kdysi Ludvík Vaculík, když si stěžoval, že západní vydavatelé od něj chtějí jen texty spílající komunistům: „Říct do světa něco jiného, než nač je zvyklý a zvědavý, je skoro nemožné.“
Nenapravitelné hříchy
Kniha Liliany Lazarové se dobře prodává, pochválil ji nobelista Jean-Marie Gustave Le Clézio a obdržela Cenu pěti frankofonních kontinentů. Pařížští intelektuálové si rádi čtou o barbarských zemích, kde ještě existují láska a nenávist v čisté podobě, nezředěny dekonstruktivním mudrlantstvím. Je znát, že kniha se obrací především na západní publikum; popis rumunských reálií je místy až příliš těžkopádně didaktický, v porovnání s hravou nadsázkou Dumitru Ţepeneaga (Hotel Europa), Petra Cimpoeşua (Simion Výtažník) nebo Ádáma Bodora (Okrsek Sinistra) působí jako z nějakého tuctového bedekru: „Navzdory tomu, že podrobil Rumunsko krutým represím, byl Gheorgiu-Dej svým národem oplakáván. Pro mnoho Rumunů se stal symbolem nezávislosti země vůči rozpínajícímu se sovětskému bratrovi. V tom stejném roce se stal jeho nástupcem soudruh Nicolae Ceauşescu, v té době veřejnosti zcela neznámý.“
Detektivní zápletka se prolíná s líčením Ceauşescovy diktatury i následné doby, kdy se slušní lidé nestačili divit, co všechno se vejde pod pojem „svoboda“. Militantní ateismus byl vystřídán pověrčivým pánbíčkářstvím a polepšený zabiják se v posttotalitních poměrech lehce stává morální autoritou i celebritou – pak se ovšem nemůžeme divit, že na podobných podvodech je založena celá ta naše demokracie, neúprosně vršící další nespravedlnosti, protože nic jiného si vlastně ani nezasloužíme. Právě satirický pohled do zákulisí popkultury v předposlední kapitole patří k nejpovedenějším místům románu.
Problém Země prokletých je v tom, že autorka se neobtěžuje sdělit nám o svých postavách nějaký zlidšťující detail, všichni v knize jsou jenom loutkami, kterými zmítají ty nejprimitivnější motivace. Zdá se, že moroi, tedy duchové mrtvých, jsou užitečná rekvizita, která slouží jako deus ex machina, ale ve skutečnosti na ně autorka příliš nevěří. Hlavní postava, venkovský prosťáček Viktor Luca, se snaží bojovat se svými sklony páchat zlo, ale proti neblahému dědictví nemá šanci. Lazarová sice neustále hovoří o vině, trestu a odpuštění, jenomže jsou to jen řečnické ornamenty; hlubší etické a psychologické úvahy se nedostavují, zato mrtvol v záhadném jezeře utěšeně přibývá, aniž by to textu dodávalo nové dimenze. Děj se žene svižně dopředu, avšak za cenu jisté ledabylosti – nemohu si pomoci, ale autorka vždy použije právě tu formulaci, která by každého z vás napadla jako první. To ovšem může být způsobeno skutečností, že Lazarová napsala knihu francouzsky, nikoli ve své mateřštině, a něco se jistě mohlo ztratit i v překladu: Veronika Dufková bohužel nepůsobí nejjistěji v rumunských reáliích (například mămăligă by se jen s velkou dávkou fantazie dala popsat jako „placky“) ani v české stylistice – viz výše citované spojení „v tom stejném roce“. Nechci být laciný hnidopich, každý se může zmýlit a v knize nenajdeme vyložené zhůvěřilosti, ale pocit jakési kostrbatosti mne po většinu četby neopouštěl.
Lazarová zjevně chtěla napsat bestseller a zároveň být respektována odbornou kritikou. Stvořila knihu čtivou, s některými velmi silnými pasážemi, ale vyznívající dost povrchně a vykalkulovaně. Ze starých rumunských pověstí si šikovně vypůjčila hrůzostrašné rekvizity, jenže ten hlavní smysl mýtu, totiž katarze, se mezi všemi vypravěčskými efekty kamsi vytratil. Docela si dokážu představit, že podle Země prokletých vznikne úspěšný film, v němž bude Zamfirova hudba doprovázet sugestivní záběry nafouklých utopenců obklopených tajemnou půlnoční září – jenže nechuť či neschopnost zabývat se duchovními otázkami vede k tomu, že poselství knihy je poznamenáno fatalismem ústícím až do cynismu.
Liliana Lazarová: Země prokletých. Přeložila Veronika Dufková. Jota, Brno 2012, 180 stran.