Lesk a bída protestsongů
Nelze se asi divit, že se roztrhl pytel s populárními písněmi kritizujícími politickou situaci. Jenže to připomíná tlačení provázku před sebou. Úkolem umělce je objevovat nové světy, otevírat nepříjemná témata – nikoli přebírat vyprázdněná klišé, plakat nad mlékem, které sám pomáhal rozlít, a hledat obětního kozla k předhození stále naštvanějším davům.
Objeví-li něco česká oficiální média, bývá to už zpravidla poněkud zamřelé. Tak se například nedávno ukázalo, že současná vláda není u lidí oblíbená; musí to být pravda, když o tom složil Tomáš Klus písničku. Jenže konstatování, že čeští politici jsou zlodějská sebranka, je dnes už stejně banální, jako napsat text o tom, že rozkvetlá louka je hezká. Je toho poslední dobou tolik, zapojili se snad všichni interpreti, tedy všichni, jejichž existenci tuzemský zábavní průmysl připouští: od Daniela Landy přes Chinaski až po salonního hiphopera s pseudonymem Lipo. Xindl X, který to se vkusem nikdy moc nepřeháněl, si rýpl do zatčeného Davida Ratha a David Koller nechal ženský vokál skandovat v pochodovém rytmu, že jsme v prdeli a všechny dáme do basy.
Hudební stránku oněch opusů přenechme povolanějším, byť i laik cítí, jak jsou šity horkou jehlou, jakoby ve strachu, že aktuálnost tématu vyvane. Ale jen stěží je představitelný poslanec, který si řekne: „Já nemám zapotřebí, aby se o mně zpívaly takové písničky – hned od zítřka každého lobbistu vyhodím ze dveří.“ Našim popumělcům by se dal odpustit nedostatek vzdělání a talentu; horší je, že se o svět okolo nikdy moc nezajímali, což je na prvoplánovosti jejich výtvorů vidět. Výsledkem jejich snahy o protest je nutně zase konformita, jak to ve svém textu o normalizaci tehdejší a dnešní popsal Štefan Švec: „Tak u nás kapely, které by v opravdu normálních zemích kriticky reagovaly na to, co se děje kolem nich, poskakují v tričkách s přeškrtnutou rudou hvězdou na koncertech proti KSČM, která u nás už dvaadvacet let za nic nezodpovídá. Připomínají tím ty prozíravé lidi, kteří tu ve volbách roku 1933 varovali před Habsburky. Za dveřmi už stál jiný sekáč.“
Z rozhovoru, který s ním příčinlivě učinila Mladá fronta Dnes, vyšlo najevo, že David Koller dnes už reprodukuje hesla o něco příčetnější než před pár lety, bohužel přemýšlet vlastní hlavou se dosud nenaučil. Tentokrát mu učarovala pohádka o krystalicky spravedlivých pravicových ideálech, které hamižná ODS znesvětila, kdežto Topka je přišla vzkřísit. Ve skutečnosti ideálem pravice, alespoň té české, není minimální a občany neobtěžující stát – tato utopie dosud nikde na světě nefungovala – ale stát, který bude přerozdělovat peníze občanů do kapes úzké kasty zasvěcených. Oni bytostně nemohou nekrást, protože podle jejich ideologie je veřejný majetek dílem Satanovým, takže jeho přivlastnění chápou jako záslužný čin.
Koller patří ke generaci, která se objevila na scéně právě koncem osmdesátých let, takže byla „nepoznamenaná minulostí“ a snadno našla společnou řeč s novým establishmentem hlásajícím útěk před právníky, jemuž ochotně dělala stafáž při předvolebních a jiných merendách. Dospělý člověk, který dobrovolně hlásá moudra o tom, že co není výslovně zakázáno, je dovoleno (a to zakázané je vlastně taky dovolené, když vás nechytnou), působí dost trapně, když pak lamentuje nad jejich výsledky. Ale nemá smysl si vyčítat, kdo prohlédnul dříve a kdo později. Třeba takový Tomáš Klus je mladý člověk a vcelku sympaťák. Nemám ve zvyku vidět za počínáním svých bližních automaticky ty nejhanebnější motivace, takže bych mu i věřil, že ho poměry opravdu štvou. Problém je, jak koženým jazykem tento pocit vyjadřuje: „Vidím, jak mafii živí magistrát / Jak kmotr krmí ministra“. Není nad pokrok: před více než čtyřmi desetiletími vyjádřil jiný písničkář nespokojenost s politickou situací slovy: „Jel krajem divný kníže, a chrpy povadly, / když z prstů koval mříže a z paží zábradlí, / on z vlasů pletl dráty, měl kasematy z dlaní / a hadry za brokáty, zlá slova místo zbraní. / Kam šlápl, vyrůstaly jen ocúny a blín, / když slzy nezůstaly, tak pomohl jim plyn, / hnal vítr plevy z polí a Kristus křičel z kříže, / když rány léčil solí ten prapodivný kníže.“ Zkusíte uhodnout, který z těchto textů napsal básník a který snaživec, pořizující si výpisky z občasné četby denního tisku?
Přemýšlivý nepamětník si musí položit otázku, jak se mohli komunisté tak dlouho udržet u moci, když všichni pamětníci je podle svých dnešních slov nenáviděli a všemožně jim škodili. Zrovna tak je podivná trvanlivost současných poměrů, které prý také nikdo nechce – nebude to spíš tak, že ty poměry spoluvytváříme, protože v opačném případě dosud máme příliš co ztratit? Docela si dokážu představit zaměstnance Providentu, jak se v autě cestou za „klienty“ dojímá při Klusově „Za co, Pane Bože, za co, trestáš tento prostý lid?“ nad svým nezaslouženě těžkým osudem…
O občanském postoji se bude dát mluvit teprve tehdy, až se zpěváci odváží vyřknout i něco, co by mohlo jejich popularitě uškodit. Neúnavný a všestranný blogger Michal Kašpárek píše: „Dylan si nestěžoval. Zpíval téměř výhradně o nespravedlnostech, které se děly ostatním. (…) Mladá posluchačská generace vám odpustí impotentní rýmy a infantilní fórky v duchu mimibazarovské estetiky, ne ale soucit s důchodci nebo zastávání se kohokoliv méně sexy než jsou tulení mláďata. To byste hned byli aktivisti a levičáci a o vaše vystoupení by byl zájem tak možná na afterparty po premiéře filmu Karla Vachka.“
Výroky o „mafiánském systému“ nejsou uměleckým činem, totéž můžeme slyšet i od politiků – každý z nich je přece proti korupci, zvlášť když se jí dopouští konkurence. A jazyk našich rebelů svou frázovitostí nepříjemně připomíná jazyk moci. Jsou zakleti v kruhu, z něhož nemohou vystoupit, neschopni metafory, která by ukázala, že dokáží od krátkodechých skandálů dohlédnout dál, ke svobodě každého občana odmítnout pravidla hry, řečeno s Prévertem „dát vojenskou čepici do klece a vyjít si s ptákem na hlavě“. Nadávání premiérovi či prezidentovi znamená jen dětinskou personalizaci politiky a neschopnost prohlédnout, že tento režim se bude chovat podle své povahy, tedy kořistnicky a bezohledně, ať už bude formálně stát v jeho čele Franta nebo Flinta. Náš šoubyznys nečekají lehké časy, jen stěží najde důvěřivé báby, které by se od něj ještě nechaly přemluvit.
Kniha Josepha Heatha a Andrewa Pottera Kup si svou revoltu ukazuje, jak se stal v naší době protest pohodlnou pózou, nesouhlasit je sexy, kdežto pozitivní program se stal vzácným zbožím. Stejně pohodlné a nebezpečné je, jak se v těchto kritických skladbách používá kategorické dělení „my hodní a oni špatní“. Jenže jsme „my“ opravdu na jedné lodi? Není spíš na místě Orwellovo dělení na Vysoké, Střední a Nízké, přičemž ti Střední se nesnaží zlepšit úděl Nízkých, ale prohodit si místo s Vysokými? Pěvci rádi zdůrazňují, že nemají politické ambice, jsou jen naštvanými občany. Jenže právě oni, kteří mají vliv, pomáhají tu bezmoc šířit. A kombinace beznaděje s obrazem nepřítele zatím vždy vedla ke spoluobčanům oběšeným na lucernách. To si snad nikdo nepřejeme – typickou vlastností všech revolucí je neschopnost rozlišovat mezi viníky a nevinnými. Místo patetických zpěvů o tom, jak jsme se zase nechali napálit, nazrál čas k přemýšlení, jak se nenapálit příště. Tady je Rhodos, zvládnou ho naši bardi přeskočit?