Svatý Václave, neopouštěj nás
Svátek svatého Václava, vévody české země, je nepochybně svátkem v kalendáři za den sváteční počítaným. Zaměstnancům v nepřetržitých provozech, tedy policistům a vlakovým průvodčím, je vypláceno sto procent příplatku k denní mzdě. Číšníci a kuchaři ve výletních restauracích v oblastech rekreačních příplatek povětšinou nedostanou. Avšak na své si přijdou, vždyť je to poslední vydatný a ještě prodloužený víkend babího léta. Mnoho chalupářů využije těchto dnů k zazimování svých sídel v krajině. A ti, kteří nikdy nezazimovávají, oslavují prodloužený víkend rovněž.
Ve Staré Boleslavi se koná o svátku poutní mše, v katedrále svatého Víta mše slavnostní. A na řadě míst republiky proběhnou svatováclavské slavnosti v podobě jarmarku. Hudba, jídlo a pití. Nebo spíš naopak: pití, jídlo a hudba. Spojitost s národním svátkem jen volná. Koneckonců v celé Evropě jsou již dávno svátky národních světců za svým zenitem, s jedinou výjimkou svatého Patrika, kterého Irové oslavují opravdu vydatně. A to i u nás, ve společnosti českých Keltů, kterým whisky rovněž chutná.
"Svatý Václave, neopouštěj nás…" Vznik nové tradice byl jaksi promeškán, přitom nová, už nesocialistická republika vznikala za spolupráce svatého Václava. A sice ve formě vévody na koni na Václavském náměstí v Praze a za podstatné účasti Václava Havla. Bratrský spor Václava a Boleslava zpřed tisíciletí se pak v mírnější formě opakoval jako spor dvou Václavů. Toho mírného a smiřujícího, který vyhlašoval pravdu a lásku, a toho, který se vždy vyhraňoval vůči etice a morálce a přísahal na právo silnějšího.
O svatém Václavovi, vojvodovi české země, víme ovšem málo, stejně jako o jeho bratru Boleslavovi. Nepochybná je ovšem násilná smrt z rukou bratra. A tedy předpoklad pro prohlášení za mučedníka, který zemřel pro víru. Různé doby ovšem vkládaly do nejasných kontur dávného knížete různé obsahy. Na počátku devatenáctého století byl symbolem národního obrození a mužem knihy, na konci téhož století se proměnil v Myslbekova knížete ve vojenském odění a zdůrazňovány byly jeho mužné vlastnosti. V letech 1939 až 1989 žil povětšinou v ilegalitě. A po nevyužité příležitosti stát se patronem listopadové revoluce začal být od poloviny devadesátých let až po dnešek osočován ze slabosti a kolaborantství. A tak zatímco svatý Václav býval druhdy především hrdinou vítězného boje se zlickým knížetem Radslavem a tím, kdo pomohl z nebe zvítězit Přemyslu Otakaru II. u Kressenbrunnu, v současnosti média do omrzení opakují historii o poplatku do Němec v podobě pěti set hřiven stříbra a sto dvaceti párů volů.
Podoba národního svatého je zkrátka taková, jakou si národ v dané době zaslouží. Kdyby byla v současnosti dána národu možnost o národním patronu hlasovat, jistě by jím byl zvolen Jára da Cimrman. Ovšemže jen v případě, že by nebyl na seznamu povolených kandidátů. To by se pro něj hlasovalo s velikou chutí a s pocitem, jak jsme zase jednou někoho přelstili. Aniž bychom si uvědomovali, že bychom přelstili sami sebe. Jak často činíváme a poté jen udiveně kroutíme hlavou nad rozlitým mlékem, které jako kdyby nikdy nebylo naše.
Jára Cimrman byl skromný génius, který vytvořil geniální díla, jež by mohl obdivovat celý svět - kdyby se o nich dozvěděl. Nedozvěděl se a génius zůstal zneuznán. Takový pocit má u nás každý druhý. Anebo možná všichni. Svátek, který by tento pocit oslavil, se však prozatím nekoná. Aktuální datum 28. září nabízí stále jen svátek dosavadního českého národního a svatého patrona. V kostelech zazní: "Utěš smutné, odžeň vše zlé, svatý Václave…" Policisté a průvodčí dostanou stoprocentní příplatek ke mzdě. A bude se hodovat a pít na jarmarcích a v rekreačních oblastech - v Českém ráji dozajista nejvíce.