Jak proměnit společnost
Na besedu s autory a především s Táňou Fischerovou, která se shodou okolností - bez ohledu na připravovanou knihu - rozhodla kandidovat na prezidentku České republiky, přišlo nejméně sto lidí. Akce byla přitom domluvena na poslední chvíli a postrádala jakoukoli větší propagaci - kromě šíření "dobré zprávy" mezi přáteli a sympatizanty. Společenský sál knihovny byl nabit k prasknutí a řeč se netočila jenom kolem ozdravných principů ve fungování společnosti, ale i kolem politiky. Táňa Fischerová působí svým vyrovnaným pohledem na svět, svou životní zkušeností a ochotou se angažovat jako zjevení na současné politické scéně. I její prezidentská kampaň je neobvyklá a odpovídá jejímu přesvědčení: Je založena na rezonanci sympatizantů, nemá žádnou institucionální ani kapitálovou oporu, vyhýbá se velkým médiím, šíří se jako "dobrá vlna" mezi lidmi, kteří cítí, že současný vládnoucí egoismus a bezohlednost vedou společnost i stát do propasti. Přinášíme úryvek z knihy (strana 35), jíž - stejně jako osobě autorky - se ještě budeme v dalších vydáních Kulturních novin věnovat.
Pro mne ta příležitost, že jsem se náhle ocitla uprostřed dění, uvnitř zákonodárného sboru, jehož činnost jsem do té doby jako všichni ostatní sledovala zvenku, byla nesmírně důležitou a cennou zkušeností. Mohla jsem tak sledovat nejenom způsob, jakým se věci rozhodují, kde vznikají různé "chybičky", ale také chování svých kolegů i jejich lidské profily. Neřeknu nic překvapivého, když potvrdím, že dnešní politický systém je vyprázdněný a fungovat nemůže a nebude.
Především strany jsou už pouhým výtahem k moci, která se kumuluje v rukou menší skupiny lidí ve vedení a na důležitých pozicích. Ostatní členové stran jsou většinou pouhými zvedači rukou. Mají za to zajištěný nadstandardní život a různé výhody. To je slušná motivace pro vstup do této oblasti. Mnoho z nich je pak ovlivnitelných zvenku různými lobbisty, protože ideály nemají a nikdy neměli. Ani se to po nich nežádalo. Někteří z nich jsou slušnější a chtěli by aspoň něco málo udělat, ale podléhají stranické struktuře, a pokud stojí před otázkou, zda kvůli nějakému hlasování ve prospěch nějakých hodnot riskovat vlastní kariéru, rychle ustoupí a přizpůsobí se poměrům. Vzpurní jednotlivci se pak většinou v dalším období nedostanou na volitelná místa. Ranaři, kteří se umějí domluvit, je přehlasují.
Osobnosti se nehledají, a pokud se nějaká omylem objeví, její vliv je rychle omezen. Taková osobnost je chybou systému, který ji využije před voliči, pokud to zrovna potřebuje, a pak se jí elegantně zbaví. Takový byl Vladimír Špidla, který ve stínu Miloše Zemana dlouho čekal na svoji příležitost, aby se pokusil ozdravit stranické struktury, nakonec byl zbaven vlivu a odsunut do Evropské unie. Takový je Jiří Dienstbier, který byl využit jako vějička k volbám do zastupitelstva Hlavního města Prahy a posléze vytlačen ze sféry moci. Protože si však zásadovým postojem při povolebním vyjednávání získal přízeň voličů, byl jimi zvolen do Senátu a dnes je kandidátem sociální demokracie na prezidenta. Je otázkou, zda se jej takto strana nechce zbavit, protože vliv prezidenta na reálnou politiku je minimální.
Táňa Fischerová a Radomil Hradil: Láska nevládne, láska tvoří. Fabula, Hranice 2012.