Rozporuplná evropská architektura a "česká přísnost"
Současná česká architektura se v prestižní evropské soutěži neprosadila. Není to velké překvapení, i když zároveň mnohé oceněné stavby vyvolávají spíše rozpaky.
Výstava věnovaná architektonické ceně Miese van der Rohe dorazila do pražského Veletržního paláce se značným zpožděním od svého vyhlášení, jež proběhlo už v březnu 2011. Nicméně jedná se o dokumentaci staveb, které mají ambice setrvat v prostoru jistě déle než jednu sezónu, a tak žhavá aktuálnost není v tomto případě tolik důležitá. V aktuálním čase byly ostatně všechny vystavené projekty prezentovány na internetu. Výstava nabízí možnost zhlédnout jejich fotografie a plány v jedné výstavní místnosti přehledně uspořádané na klasických výstavních panelech - a srovnávat. Což je jistě zajímavé především pro starší návštěvníky, ti mladší si nejspíš s obrazovkou vystačí.
Kdy se začne šetřit?
Při pohledu na dokumentaci realizovaných staveb lze jen těžko uvěřit tomu, že jde o přehlídku soudobé architektury na kontinentu, který se nachází v hluboké hospodářské krizi. Katastrofálně zadlužené Řecko postoupilo mezi pět finalistů soutěže s novým velkolepým muzeem na athénské Akropoli. Obdobně v krizi se nacházející Španělsko je zastoupeno například reprezentativním muzeem v Cordobě nebo výstavným kongresovým centrem v Ávile. S dluhy zápasící Irsko zastupuje kromě jiných projektů rozsáhlé a nijak skromně zařízené centrum pro výtvarné a divadelní umění ve dvacetitisícovém městě Carlow.
Česká republika se tentokrát mezi 45 nominovaných z 343 přihlášených nedostala ani jediným projektem. Jistě tu může hrát roli pozice chudého příbuzného, nicméně nominovány z "chudého Východu" byly i Slovinsko, Chorvatsko a Polsko. A dřevěný kostel ve vsi Tarnow nad Vislou, ač se mezi finalisty nedostal, koneckonců Mies van der Rohe ze dřeva nic nestavěl, osobně považuji za vůbec nejzdařilejší stavbu mezi nominovanými, http://www.archdaily.com/39747/chapel-in-tarnow-beton/. Jednoduchý jednolodní kostel má stěnu za oltářem prosklenou, je skromný a prostý a souzní s krajinou. Na domácí půdě vzbudil velkou pozornost a zájem; kéž by se takové stavby objevovaly i u nás. Zdá se, že to jde, přestože Polsko obecně jistě není architektonickou zemí zaslíbenou.
V ročníku 2011 ceny Miese van der Rohe se Česká republika zúčastnila deseti projekty, které byly realizovány na jejím území, z rukou českých architektů z nich vyšlo osm. Objevují se mezi nimi známá jména autorů považovaných již za novodobé české architektonické klasiky (Alena Šrámková, Ladislav Lábus). Další autor - Petr Hájek - je na nejlepší cestě k tomu být za klasika brzy považován a do této soutěže byl nominován dokonce dvěma projekty. Co ovšem současná česká architektura nabízí? V zásadě "českou přísnost" - což je pojem zavedený teoretikem Rostislavem Šváchou, který v ní vidí ideu spíše přínosnou, ač ne absolutně, když říká: "Možná že česká architektura je pod vlivem konceptu přísnosti až příliš střízlivá a možná trošku i nezajímavá pro zahraniční publikum."
Dodal bych, že nejen pro zahraniční publikum. V českých městech se objevilo po roce 1989 zajímavých staveb naprosté minimum, což se týká i tvorby architektů na české scéně nejuznávanějších. Architektonická obroda českých měst se nekonala, příčina čehož samozřejmě netkví jen v (ne)tvůrčích schopnostech českých architektů, byť svůj podíl na tom ovšem jistě mají. Poměrně často se jim zdaří rekonstrukce či dostavby - ze staveb jmenovaných tvůrců budiž příklady palác Langhans ve Vodičkově ulici v Praze Ladislava Lábuse, budova ČKD na Můstku v Praze Aleny Šrámkové a Arcidiecézní muzeum v Olomouci Petra Hájka. S původní tvorbou je to ale mnohem problematičtější. Nové originální stavby v centrech měst za posledních třiadvacet let v zásadě nevznikly.
Na prezentaci výsledků soutěže Miese van der Rohe takových počinů najdeme ovšem také minimum, zajímavé stavby stojí většinou mimo lukrativní centra velkých měst, nicméně vznikají. U nás roste "česká přísnost" - když se poštěstí, většinou ovšem spíš kde nic, tu nic či cosi, o čem je od počátku jasné, že by bylo lépe, kdyby to vůbec nevzniklo. Pokud jde o urbanismus, je už vůbec škoda slov. Projekty na výstavě přitom evidentně se začleněním do městského, případně krajinného či venkovského prostoru od počátku počítají a považují ho za důležitou součást architektonického záměru.
Není to ovšem tak, že by na bohatém Západě bylo vše ideální, finalisty soutěže se staly "státní zakázky" - na něž jistě myslí i architekti, kteří zasedli v porotě. Až na výjimku dánského rehabilitačního centra jsou všechny stavby velkolepé a dá se říci obludné, postavené v "imperátorském" stylu, který s drobnými obměnami přetrvává od antiky. Vítězem soutěže se stala rekonstrukce muzea v Berlíně, zničeného za druhé světové války (škody po ní stále ještě trvají). Budova je zvenčí rekonstruovaná a imperátorských sloupů je obnoven dostatek. Zevnitř je do prostoru nalitý beton. Celek působí bombasticky a duchovně zcela prázdně. Přitom právě v Berlíně vzniká zajímavé nové architektury spousta. Porota však rozhodla velmi konzervativně (a imperiálně), a pokud jde o finalisty celkově, s hlubokou úklonou směrem k současné oligarchii.
Tato výstava ale každopádně cosi říká o stavu architektury v současné Evropě a jejím prostřednictvím také o stavu současné Evropy samé. Závěry si může každý návštěvník jistě udělat sám a může tak učinit rovněž na základě nahlédnutí na internetové stránky této architektonické soutěže - http://www.miesarch.com/.
Mies van der Rohe Award 2011: Evropská cena za současnou architekturu. Národní Galerie, Veletržní palác, 9. listopadu 2012 - 6. ledna 2013.