Stoleté výročí albánského státu
Albánie slavila 28. listopadu stoleté výročí své existence. Přední albánský politik Ismail Qemali po předchozím souhlasu Rakouska-Uherska, Itálie a Velké Británie a s plnou podporou Albánců vyhlásil v tento den roku 1912 nezávislost albánského státu a vztyčil v centru města Vlora albánskou vlajku. Ale co předcházelo tomuto kroku?
Albánský národ byl v roce 1912 součástí Osmanské říše. Na počátku 20. století se tato velká říše zmítala ve vnitřních politických problémech. Mladoturecké hnutí a mladoturecká revoluce měly v té době velký vliv na albánské národní hnutí. Mnoho albánských činitelů se domnívalo, že plány mladoturků na obrození osmanské říše nejsou v zájmu netureckých národů, ale přesto se známé osobnosti albánských dějin, jako Ismail Qemali, Dervish Hilma, Nexhip Draga, Mithat Frashëri a další, v červnu 1908 připojily k mladotureckému hnutí a bojovaly proti tehdejšímu sultánovi Abdulhamidovi II. Tito albánští představitelé se domnívali, že mladoturecká revoluce dopomůže k vítězství i albánskému národnímu osvobození.
Opak však byl pravdou. Mladoturci neměli zájem o nezávislou Albánii, ale o udržení Osmanské říše jako unitárního centralizovaného státu. Vítězství mladoturecké revoluce však přineslo oživení albánského národního hnutí a jeho legitimizaci. Byla částečně zlikvidována stará osmanská administrativa a místa úředníků na albánském etnickém území zčásti zaujali Albánci. Vznikly albánské politické kluby, otevřely se albánské školy, byly vytištěny knihy a učebnice v albánštině, která se od roku 1908 začala psát latinskou abecedou.
V těchto podmínkách se uskutečnily volby do osmanského parlamentu, který zahájil zasedání v Cařihradě v prosinci 1908 za účasti i 26 albánských poslanců, včetně výrazných autorit, jako byly Ismail Qemali, Shanin Kolonja, Nexhip Draga, Hasan Prishtina, Esat Pashë Toptani nebo Mytit bej Libohova, tedy osob, které později sehrály velmi významnou roli v úsilí za nezávislost albánského národa. Mladoturecká revoluce ale nebyla přínosem pro albánské národní hnutí, protože mladoturečtí vůdci prosazovali svou ideu "v osmanské říši žije jediný osmanský národ". V souladu s touto myšlenkou začal postih organizací založených na národní bázi. Albánci s tím nesouhlasili, proto došlo k "rozvodu" albánského a mladotureckého hnutí.
Dvě hnutí za albánskou nezávislost
Představitelé albánského hnutí se rozdělili do dvou skupin. První skupina, kterou tvořili především albánští statkáři v čele s Mithatem Frashërim, představovala konzervativní směr, hledající kompromis s Osmanskou říší. Šlo jim jen o prosazení národních požadavků, především v oblasti školství. Samotná otázka nezávislosti Albánců měla být odložena na pozdější dobu. Radikální křídlo v čele s Hasan Prishtinou, Ismail Qemalim, Nexhip Dragou, Dervish Hilmou a dalšími požadovalo uznání albánského národa v jeho etnických hranicích v rámci osmanské říše, tedy de facto uznání autonomie. Jejich stoupenci vyvíjeli legální činnost, ale nevylučovali možný ozbrojený konflikt.
V období 1909-1912 vypukla na severu albánského území celá řada povstání Gegů (pozn. red.: severoalbánský kmen, na jihu žijí Toskové) s cílem neplatit daně, ale všechna tato povstání byla spojena i s požadavkem autonomie albánského národa. Nepokoje v roce 1911 organizovala albánská organizace "Černá společnost pro záchranu", jejichž revoluční výbor ve městě Vlora dne 15. května vydal prohlášení požadující spojení čtyř "albánských" vilájetů (pozn. red.: provincií) - shkoderského, kosovského, bitolského a janinského - do jediného autonomního celku. Osmanská vláda nechtěla jít do ozbrojeného konfliktu, ale i albánská strana věděla, že možné povstání nemá velké vyhlídky na úspěch. Proto byla s aktivní pomocí Ismaila Qemala v červnu 1911 vypracována charta požadavků, tzv. Červená charta, která mimo jiné uváděla i požadavek výslovného uznání albánského národa. Osmanská vláda přijala všechny požadavky kromě autonomie. Mírnější křídlo povstání rozhodlo nabídku vlády přijmout, a proto povstání fakticky skončilo dříve, než začalo.
Nové volby do osmanského parlamentu byly vypsány na počátku roku 1912, kdy mladoturecký režim hodlal eliminovat albánskou opozici, a tak zahájil perzekuce. Kvůli falšování hlasování se do parlamentu nedostali Ismail Qemali, Hasan Prishtina, Nexhip Draga ani další albánské osobnosti. Následující kroky osmanské vlády vyvolaly nespokojenost albánského obyvatelstva, rozhořela se vzpoura proti režimu a hlavním požadavkem povstalců se stala autonomie. Osmanská vláda poslala proti povstalcům vojsko, které však bylo z velké části složeno z vojáků albánské národnosti, kteří přešli na albánskou stranu.
Nepokoje v Osmanské říši vedly ke změně vlády a nový liberální kabinet byl ochoten jednat s Albánci o přijetí jejich požadavků. Albánská strana, pod hrozbou povstání, na to poskytla jenom dva dny. Osmanská strana nakonec souhlasila s požadavky, tímto se Albánie de facto stala autonomní zemí.
Boj o hranice státu za balkánské války
Události první balkánské války 1912-1913, kdy byla Osmanská říše poražena, zvýšily nebezpečí rozdělení albánského etnického území mezi Srbsko, Řecko a Černou Horu. Srbská vojska vstoupila na území, kde žilo albánské obyvatelstvo, do Kosova, Makedonie i Albánie. Černá Hora spolupracovala se srbskými vojsky a společně se dostali až do města Durrës (Drač). Albánci pochopili, že je třeba se postavit proti postupu Srbů na albánském území, proto požádali o pomoc i velmoci.
Albánci našli pochopení ve Vídni a v Římě. Rakousko-Uhersko i Itálie společně s Velkou Británií dali Ismailu Qemalovi na srozuměnou, že nemají nic proti okamžitému vyhlášení nezávislosti, což je nejlepší obrana proti rozdělení albánského území. S pomocí rakousko-uherské diplomacie se dne 26. listopadu 1912 sešlo 83 delegátů (muslimové a křesťané) ve městě Vlora a dne 28. listopadu slavnostně vyhlásili nezávislý albánský stát. V čele vlády stanul Ismail Qemali. Albánský stát požádal mocnosti o uznání a garanci hranic. Vyhlášení nezávislosti bylo velkým vítězstvím albánského národního hnutí. Pod tlakem Rakousko-Uherska se srbská a černohorská vojska stáhla z části albánského území.
Londýnská dohoda z 30. května 1913 uznala Albánii jako nezávislý stát s tím, že hranice určí mocnosti. Podle dohody mocností z 29. července 1913 se Albánie měla stát knížectvím, jehož suverenita měla být mocnostmi garantována. Byly zrušeny vazby s Vysokou Portou (pozn. red.: obrazné označení - podle rezidence sultána - pro centrální osmanskou vládu)a Albánie byla prohlášena za nezávislý neutrální stát v čele s knížetem Wilhelmem Wiedem von Neuwidem, vzdáleným příbuzným známého evropského rodu Hohenzollernů.
Sporné hranice - zárodky budoucích konfliktů
Velmoci se v prosinci 1913 dohodly na úpravě hranic Albánie v zásadě v té podobě, jaké jsou dnes. Vláda Ismaila Qemala s tím nesouhlasila, protože velké území, kde žili Albánci, zůstalo mimo hranice nového albánského státu. Týkalo se to oblasti dnešního Kosova, části dnešní Makedonie, pohraniční oblasti dnešní Černé Hory a oblasti Çamëria v severním Řecku. Toto rozhodnutí, jak již víme z událostí posledních let, vytvořilo zárodky pro další balkánské konflikty v Kosovu (1999) a Makedonii (2001).
Pařížská konference, která byla zahájena 18. ledna 1919, měla kromě jiného vyřešit hranice států na Balkáně. Albánie v té době měla svoji prozatímní vládu, která předložila konferenci své pojetí budoucnosti země v předválečných hranicích. Mocnosti vyslechly albánský názor. Itálie, Řecko a Srbsko chtěly však Albánii mezi sebou rozdělit a vůbec neměly zájem o vytvoření samostatného albánského státu, a Velká Británie a Francie podporovaly tuto myšlenku přičlenění částí Albánie k sousedním zemím. Jedině prezident USA Wilson se jednoznačně vyslovil pro zachování její územní celistvosti, a proto hranice Albánie zůstaly beze změn a nezměnily se do současnosti. I odtud pramení velká úcta Albánců vůči Americe, ale i nedůvěra k politice Srbska a Řecka.