Píseň úředníka
Báseň Charlese Grandmougina
Slyš, ptáčkové zpívají ve dvoře,
ve hustém listí starých lip se honí;
den celý v hlučném stráví táboře,
jich svěžím švitořením stromy zvoní,
a ve dne milují se bez hoře!
Můj pokoj nemá přebohatých zdob,
mou samotu mi špatně okrášlili,
kol mého vězení, jež jako hrob,
v kočárech jezdí mí přátelé milí;
můj úřad nemá zajímavých dob.
Já raděj’ bych byl odsud hodně dál,
jen pohled na ty zdi mi bolesť strojí,
já lepší práci bych si vyhledal,
neb světem bloudil rád s milenkou svojí;
sám šťasten jí bych štěstí zbudoval!
Básníku pyšný, o slávě jsi snil,
teď poslouchej, úřad tě volá denně,
svůj sen jsi v kalamáři utopil!
O krajích dálných dumej zamyšleně,
na černý stůl když’s loket položil.
Když člověk chud, tu musí ztratit den,
jen chce-li vydělati chleba sobě,
být k vůli výživě své zapřažen.
Jdi, ukazuj pěst osudu v své zlobě,
ten pokyn výmluvný je pouhý pokyn jen.
Dál černi papír s hřbetem skřiveným,
ať v prstech zimničných se nožík leskne!
Své verše ukryj, byl bys směšný jim,
ať nikdo nevidí tvé srdce teskné!
Hraj vždy svou úlohu, buď správným, pozorným!
A pracuj klidně dál, když léto přijde k nám.
Jak zelený je hvozd, jak zlaté klasy!
Jak moře v jasu dme se ku hvězdám!
Pro tebe není v světě tolik krásy,
ni slunce, vítr, volnost — ty jsi sám!
A pracuj dál, až přijde podzimek,
dny jemnější jsou, průsvitnější nebe;
však dělej jen, co chef tvůj tobě řek’ ,
ku vinobraní není třeba tebe!
Tě nelze spasit — marný je tvůj vztek!
A v zimě dál svou šíj skloň v pokoře.
Jak těžce z kamen dusné vedro dýchá,
jak opium tvou lásku uspí zticha;
ted nemáš ani svoje hoře
na lipách ptáků píseň ve dvoře.
Přeložil Jaroslav Vrchlický. Z antologie Moderní básníci francouzští.
Charles Grandmougin (17. 1. 1850 – 28. 4. 1930) byl francouzský básník a dramatik, známý především jako autor libret pro Césara Francka nebo Georgese Bizeta.