Tuhle zemi změní jenom nukleární katastrofa
Trochu Knoflíková válka, trochu Sto roků samoty a hlavně satirický obraz slovenského maloměsta v letech „transformace“ – to je román Petera Balka s názvem Tenkrát v Lošonci.
There is only one good use for a small town
You hate it and you'll know you have to leave
Lou Reed
Jak známo, okresní město není pro tvořivé jedince nejlepším místem k životu, zato iniciační zážitky z něj mohou být nenahraditelným zdrojem inspirace. Slovenský prozaik Peter Balko (narozen 1988) zasadil děj své prvotiny do svého rodiště jménem Lošonc (maďarsky Losonc, slovensky Lučenec, kdysi středisko staroslavného Novohradu, rozděleného dnes slovensko-maďarskou hranicí) a z každé stránky tak čiší dusivá provinční atmosféra: „Projdete se po promenádě poseté lékárnami, optikami a hernami a rázem pochopíte, že děti jižní země jsou nemocné, slepé a závislé. (…) Můj děda ostatně tvrdí, že pánbíček byl v Lošonci jenom jednou. Zabloudil, když hledal cestu do zapadlé vesničky Gregorova Vieska.“ Lošonc má i svoji slavnou osobnost, spisovatelku Timravu, vyznačující se především tím, že nikdo nečetl žádnou její knihu, zato téměř vše ve městě je po ní pojmenováno.
Kniha je ovšem v první řadě příběhem velkého přátelství dvou osmiletých obyvatel městečka, vzdorujících společně celému světu: vypravěčem je Peter zvaný Leviathan, nesmělý obtloustlý premiant ze slušné rodiny, zatímco jeho druh Koloman zvaný Paprika je typický lumpenproletář s nesmírně vulgární mluvou a sadistickými sklony (ano, mezi malými chlapci často vznikají podobné nerovné vztahy, nad nimiž my dospělí jenom kroutíme hlavou). Tato dějová linie je doplňována exkurzemi do dějin Lošonce od starověku až po apokalypsu druhé světové války, které jen doplňují celkový dojem absurdity a tragikomičnosti, před níž není kam utéci. Román poněkud připomíná Poláčkovo Bylo nás pět nebo Hrabalovy nymburské povídky – jeho dikce je samozřejmě podstatně drsnější, jak to odpovídá době, ale stejné je kouzlo dětsky nepředpojatého pohledu na všechny pošetilosti dospělého světa: „Alice se koncem léta odstěhovala s tátou do Nymburku. To je v Čechách, lidi tam prej pijou míň než u nás a nechodí do kostela. Ani v neděli, na sušenku?“ A k dětství patří také hravost, která se vymyká dospělým představám o „správném“ a „nesprávném“.
Balko je příslušníkem generace, jejíž dětství se odehrávalo v devadesátých letech – a líčí je naprosto bez sentimentu. Školou života tehdy byly videopůjčovny plné akčních a pornografických filmů, jejichž etický kánon byl přijímán bez pochybností a transformoval se do nejrůznějších podob školní šikany. Dětský svět je zároveň karikaturou toho dospělého, pro který byly charakteristické primitivní antikomunismus zakrývající máslo na vlastní hlavě, ještě primitivnější nacionalismus projevující se slovensko-maďarskými rozmíškami pod jakoukoli záminkou, a hlavně fascinace gangstery a vůbec každým, kdo dokázal rychle a bez práce zbohatnout. Ve vzpomínkách rozhněvaného mladého muže to byla doba bezuzdné svobody, jež se projevovala především zaváděním nových tyranií. Po letech však všechny křivdy stejně splynuly do nadčasové maloměstské šedi: „Kdybych tenkrát býval věděl, že z mých nepřátel vyrostou svobodní otcové se slabostí pro laciné lihoviny a holky, otcové, kteří od rána do večera fachají na pile za Pršou, objal bych je jako blízký přítel a všechno jim odpustil.“
Jižní Slovensko, to už je vlastně napůl Balkán, a Lošonc je v knize líčen jako městečko, kde se zastavil čas a jen občas červený kohout vyletí k nebí. Samozřejmě má své typické figurky, jako je čarodějnice zvaná Kohoutí vdova, jurodivý prorok Kilimandžáro nebo dokonce intelektuálně založená učitelka, která žákům prvního stupně vykládá o Virginii Woolfové – ale neméně bizarně se jeví i místní honorace. Žije se živočišně a bezmyšlenkovitě, jako v pohádce nebo ve zlém snu, z něhož se však nikdo nechce probudit. Jakkoli autor stíhá své rodáky krutým výsměchem, přece však nezapře i jistý soucit. Ať totiž vyvádějí postavy cokoliv, jejich osudem stále zůstává toto městečko obklopené lesy a vinicemi, kde společenským centrem je hřbitov a kde každý ví o každém všechno – a co neví, to si rád domyslí.
V poslední době jsem se prakticky odnaučil číst při jídle: v knihách současných spisovatelů totiž člověk každou chvíli narazí na scénu, z níž se mu spolehlivě zvedne žaludek. Ani Balkova kniha není v tomto směru výjimkou, ale naštěstí nesází pouze na prvoplánové provokace. Vedle brutálních výjevů (místy poněkud samoúčelných až únavných) je plná i originálních slovních hříček, wisecracků a poetických obrazů: z řetězu utržená imaginace jako by se napájela částečně ze sklonu hospodských vypravěčů k nadsázce, částečně z četby surrealistů a částečně ze zřídel, k jejichž zkoumání je povolán spíše psychiatr než literární kritik. Autor zručně spojuje naivismus a sofistikovanost: například čtvrtá kapitola, nazvaná „Dějiny loveckého nože“, by se dala také číst jako velmi zábavná a chytrá parodie na všechny ty bestsellerové rodinné ságy, v nichž se skutečné porozumění historickým událostem nahrazuje řetězením efektních náhod. A abychom parafrázovali klasika: objeví-li se na počátku dobrého příběhu nůž, musí být v jeho závěru také použit. Ale nemá zde smysl zbytečně prozrazovat pointu, stejně jako bychom se některými autobiografickými detaily neměli nechat svést k úvahám, kde v Balkově knize končí Wahrheit a začíná Dichtung. Co je totiž asi nejpodstatnější: za vším tím okázalým cynismem se nakonec skrývá vcelku patetický příběh o to, že pokud chceme být dobrými přáteli nebo dobrými spisovateli, musíme pro to umět něco obětovat.
Peter Balko: Tenkrát v Lošonci. Via Lošonc. Přeložil Ondřej Mrázek. KK Bagala a Větrné mlýny, 2018.