Zavěšená hodina
Rekviem za jeden rituál.
Tak nám prý zruší letní čas. Ještě příští rok a pak už odpadne nutnost pravidelně posouvat hodiny sem a tam. Po všem tom nekonečném snášení argumentů pro a proti to přišlo jako blesk z čistého nebe a člověku je to skoro až líto. Docela mne bavily ty zuřivé debaty dokazující, jak rádi lidé zastávají nesmiřitelná ideologická stanoviska i v otázkách, které nemají s ideologií naprosto nic společného.
Ne že by mě ta změna nějak zvlášť zasáhla, letní čas mi závažné fyzické obtíže nezpůsoboval, i když věřím, že takoví lidé existují (asi není náhodou, že v čele tuzemského hnutí proti střídání času stál zrovna pekař). Snad by se to dalo optimisticky interpretovat, že zdraví lidí, byť by se nejspíš jednalo jen o menšinu populace, konečně dostalo přednost před ekonomickými zájmy, ale tak jednoduché to asi nebude.
Těžko říci, jako roli v tomto rozhodnutí sehrály úspory. Moje generace ještě zažila sugestivní cedulky „Nesvítíte někde zbytečně?“ visící snad v každé veřejné místnosti. Dnes už tato otázka nikoho moc nepálí, i když se nezdá, že by lidstvo energetické problémy beze zbytku vyřešilo. Naopak se možná šetření elektřinou dá vykládat jako nedostatek státotvornosti, když uvážíme přínos ČEZu do státní pokladny.
Co mě ovšem na střídání času fascinuje, je to, jak jediné nařízení vrchnosti může zamávat s veličinou tak nezbadatelnou, jako je čas (vzpomeňme si třeba na Frantu Pepu Jedničku, který údajně naordinoval své „ranostajstvo“ celé středoevropské monarchii na dalších sto let). Ta hodina byla symbolickou připomínkou časů, kdy se s každou změnou režimu rovnou překopal i kalendář a běda tomu, kdo by se odvážil remcat. Hodina sem, hodina tam, můžete přeskakovat z jednoho časového pásma do druhého, a přitom nevytáhnout paty z domu. Na jaře se prostě jedna hodina propadne do nebytí jako jakási půjčka, kterou si na podzim zase vybereme. Může to být příjemné, například když vás přidaná hodina zastihne v hostinci, i dost nepříjemné, když se tak stane v nočním vlaku. Kolem té náhlé nejistoty, jestli je vlastně o hodinu méně, nebo více, jsme všichni také zažili dost veselých historek, které se pro příští generace stanou asi stejně nesrozumitelné, jako jsou pro nás Saturninovy vtipy založené na povinném zatemnění. Ostatně letní čas je také produktem válečného hospodářství, poprvé byl zaveden v roce 1916, recidivy měla na svědomí druhá světová a energetická krize sedmdesátých let. Jeho zavedení v roce 1979 bylo bráno jako další bolševická buzerace, i když tentokrát jsme se pro změnu přizpůsobovali západní Evropě.
Možná nám to bude i trochu chybět. Stalo se to pravidelné posouvání všech hodin v domácnosti už takovým zvykem, který byl nejen příležitostí konečně zkontrolovat přesný čas, ale také nás vytrhoval z monotónního uplývání času a stal se výrazným mezníkem, podobně jako novoroční přípitek či pravidelná prohlídka u dentisty. Při přetáčení ručiček si i městský člověk uvědomil, že již brzy explodují květy na všech stromech a krajina se rozzáří barvami. Letní čas z nás dělal civilizované lidi, kteří nadřazují veřejný zájem svým osobním pocitům. Byl to jeden z mála pozůstatků „společenské smlouvy“ v atomizované společnosti, když jsme v neděli večer všichni věděli, že je šest hodin, ale předstírali, že je už sedm a že slunce na obloze nevidíme, a v pondělí ráno jsme vstávali o hodinu dříve a nadávali, kdo si to vymyslel.
Tak uvažuji, že to vyřeším kompromisem – dobrá, hodina tedy už ne. Ale posunu si tedy na konci března hodinky alespoň o minutu napřed, abych měl pocit, že jsem udělal za zimou definitivní tečku.