Nejsou noviny jako noviny
Z článku Miroslava Jeřábka o založení a historii Lidových novin (LN) vystupuje zřetelně role vydavatele, jeho státotvorný étos. Adolf Stránský a vedení redakce kolem sebe dokázali shromáždit úctyhodnou plejádu různorodých osobností, kterým rozhodně nechyběla schopnost kritického vidění světa. Výsledné „vyzařování“ novin, jež si získaly prestiž i popularitu, však v sobě nese znaménko pozitivní, nesklouzává do neurotického kriticismu ani rozkladné bulvarizace, stačí prolistovat meziválečné ročníky novin.
Jaké jsou vlastně Lidové noviny dnes? Nesrovnávejme období totality, ať už protektorátní, či komunistické, srovnávejme srovnatelné, alespoň z pohledu politického systému – tedy období meziválečné a dobu po roce 1989. Lidové noviny obnovené v samizdatu kolem sebe také sdružily úctyhodné, publicisticky zkušené a veřejně se angažující osobnosti. Étos těchto novin byl také státotvorný – pomáhal obnovit demokracii a prostor svobody. Byl to zpočátku jedinečný a svěží prostor, kde se vyjadřovali ti, kteří o novém politickém uspořádání neveřejně přemýšleli a psali už dříve. Měli značný náskok před ostatními a zpočátku to bylo skutečně znát. A zas, stačí si projít pár čísel LN z prvních porevolučních měsíců.
Co však zůstalo z této první relativně krátké etapy? Zakladatelská generace novinářů a publicistů je rozptýlena do různých stran – do politických funkcí, do jiných médií, nebo už zkrátka nejsou mezi námi. Co tedy zůstalo poté, co se u nás etablovala standardní ekonomicko-vydavatelská mašinerie, jejímž výsledkem je, že kromě Práva jsou vlastníci denního tisku víceméně jako bytosti nedefinovatelní (pokud všudypřítomný německý kapitál nebudeme symbolicky personifikovat) a jediné, co je u nich zřetelné, je tah za komerčním úspěchem. Najít si své místo na trhu.
Už jsem před časem psal o titulcích, které na nás křičí z první strany LN. Nebudu se teď opakovat, stačí, když si, milý čtenáři, před sebe rozložíš deset posledních titulních stran. Na datu, kdy tak učiníš, nezáleží. Vypadá to jako hororové čtení pro občany s masochistickými sklony. Jakou osobnost si běžný čtenář vybaví, když se řekne šéfredaktor LN? Vybaví si vůbec jeho jméno? Co mají Lidové noviny společného s adjektivem „lidový“?
Jejich rámcová orientace je pravicová s akcentem na byznys. Přes dílčí kritické výhrady, které se spíše odehrávají v rovině kritiky praktik či schopností jednotlivých aktérů naší politiky, jsou LN listem, jenž podporuje reformy prosazované establishmentem. Tedy mu v souladu s tím nechybí jistá sociální tvrdost až asociálnost. Také vztah k vlastnímu národu je, eufemisticky řečeno, ambivalentní. Mluvím o celkovém vyznívání prostoru LN skrze zpravodajské články, komentáře a názory. Samozřejmě, v záplavě textů nalezneme občas cenné texty – informačně i lidským přístupem – většinou však z pera příležitostných externích autorů.
Vpravdě „lidovými novinami“ by se dnes mohl nazývat list s tím zvláštním názvem MF DNES, který odkazuje na Mladou frontu, mládežnické noviny předlistopadové éry. Adjektivem lidový tu míním službu širokému občanstvu, které potřebuje jakžtakž kritickou orientaci ve zboží a službách, což MF DNES činí systematicky, a jež rádo čte investigativní texty o podivných praktikách v politice či jinde, protože tím také získává pocit, že aspoň trochu „vidí těm nahoře pod pokličku“. Myslím, že v této oblasti dokonce MF DNES dělá svým způsobem smysluplnou službu.
Ale přesto tu zůstává onen zásadní rozdíl, který můžeme popsat jako ztrátu spojení mezi slovem a jeho reálným významem, který je symbolizován právě názvy novin. Je čím dál tím zřetelnější, že v době, kdy lidový není lidovým a mladá fronta není mladou frontou, je nutno stále pracovat na tom, aby se věci nazývaly pravými jmény. Například, aby se pojem „škrty“ nepoužíval ve významu „prorůstová opatření“. Možná se pak jednou stanou Lidové noviny lidovými. A mladá fronta bude definitivně patřit minulosti.