KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Příběh brněnských Lidových novin je nejen sám o sobě zajímavý, ale také inspirativní v étosu, jaký mohou noviny nést skrze osobnosti vydavatelské i autorské. Což zásadně odlišuje provorepublikové Lidové noviny od jejich dnešní podoby.

Lidové noviny, založené v roce 1893 advokátem a politikem Adolfem Stránským, jsou spojovány s těmi nejlepšími tradicemi české žurnalistiky. Původně se jednalo o lokální list zastupující zájmy Moravské lidové strany, navazoval na dříve vydávané Moravské listy. Pozvolná proměna deníku začala po příchodu vzdělaného novináře Arnošta Heinricha v roce 1904, jehož všestranný talent podporoval majitel novin Stránský.

Redakce nejprve sídlila ve Van der Strassově (dnes Kudelově) ulici číslo 5 v katastru Černých Polí. V roce 1907 se přestěhovala do rohového třípatrového činžovního domu na tehdejší Rudolfské (dnes České) ulici číslo 6. Změna adresy brzy korespondovala s koncepčními změnami, zejména se zřízením vlastního parlamentního, politického a kulturního dopisovatele ve Vídni. Tuto práci zastával Karel Zdeněk Klíma.

Heinrichovou zásluhou začali s listem spolupracovat Viktor Dyk, Karel Toman, Antonín Sova, S. K. Neumann a Rudolf Těsnohlídek. Po Neumannovi požadoval Heinrich se železnou pravidelností fejetony, Těsnohlídek obstarával zpravodajství ze soudních síní. Redakční kruh posílil také nadaný novinář Hugo Vavrečka, autor úspěšné satiry na monarchii František Lelíček ve službách Sherlocka Holmese. Rok po změně sídla patřily Lidové noviny ke čtyřem nejčtenějším listům na Moravě.

Heinrich se jako řadový redaktor často dostával do sporů s šéfredaktorem Bohuslavem Štěchovským. Počátkem roku 1909 redakci opustil, načež se do ní v září 1910 opět vrátil a získal lepší pracovní pozici vedoucího redaktora (šéfredaktorem zůstal Štěchovský). Už o dva měsíce později přivedl do redakce dalšího svého přítele ze studií – Jiřího Mahena. Uznávaný dramatik a spisovatel tu rozvinul především fejetonistickou tvorbu, která byla čtenáři velmi žádána.

Vůdčí duch redakce se snažil podobu novin vylepšit i formou pravidelně vydávaných příloh. Největšího dosahu nabyly Večery, beletristická nedělní příloha listu. Přispíval do ní například hudební skladatel Leoš Janáček, jenž své stati o folklorní muzikální tvorbě prokládal i notovými zápisky. Nejvýraznějším autorem Večerů se ale stal básník, karikaturista a kreslíř evropské úrovně František Gellner, jenž v redakci pracoval tři léta před vypuknutím první světové války.

Lidové noviny své čtenáře občas překvapily zvětšeným rozsahem a náročnějším pojetím zveřejněných příspěvků. Uvést můžeme zejména vánoční číslo tematicky zaměřené k dětskému světu, které vyšlo 24. prosince 1910 v rozsahu neuvěřitelných sto dvanácti stran. Strukturu tohoto vydání navrhl Hugo Vavrečka, autorsky se na něm podíleli například Adolf Kašpar, Viktor Dyk, Jiří Mahen, Jan Herben, Eugen Stanko Vráz a mnozí další. Zmínit je třeba i reakci redakce na úmrtí básníka Jaroslava Vrchlického v prosinci 1912. Jednalo se o poctu umělci v tehdejším českém tisku nevídanou.

První světová válka

List své čtenáře informoval i o krvavém dění na balkánských bojištích, jež se v letech 1912–1913 stalo předzvěstí Velké války. Rudolf Těsnohlídek byl povolán do Srbska a severní Albánie, Hugo Vavrečka působil na bulharsko-turecké frontě. Vypuknutí světové války zasáhlo do chodu redakce velmi výrazně. Již v prvních válečných dnech musel narukovat František Gellner a brzy po něm dalších pět redaktorů.

Do armády byli povoláni Neumann a později i Heinrich, kterého pro jeho osobitý styl života i nejbližší přátelé často neviděli jinde než v redakčních místnostech a přilehlých kavárnách, hospodách a vinárnách. Heinrich s Neumannem se z války vrátili, František Gellner byl už v září 1914 na haličské frontě prohlášen za nezvěstného. Do redakce Lidových novin mu v onom roce přišla pohlednice od přítele ze Sudánu s výzvou: „Gellnere, utečte z Evropy!“ Za zmínku stojí, že Rudolf Těsnohlídek inicioval v roce 1915 v Bílovicích nad Svitavou vystavění pomníku padlým spoluobčanům, který patří k vůbec prvním v Evropě.

List se po celou dobu války snažil nepodléhat oficiální válečné propagandě. V březnu 1915 bylo jeho vydávání na dva týdny zastaveno. Heinrich udržoval po návratu z armády spojení s pražskou protirakouskou organizací Maffie a od roku 1917 redakce přebírala informace velkých anglických, francouzských a italských novin, pokud jejich zprávy nebyly v rozporu s cenzurními pokyny. Lidové noviny zesílily zpravodajství z dění v Praze a odvažovaly se i kritiky veřejných poměrů. Na sklonku války proto získaly pověst snad jediného nezávislého českého deníku.

Velká válka s sebou přinesla prudký vzestup zájmu o noviny a jejich zpravodajství, neboť se v té době jednalo o jediný možný zdroj informací. Postoje redakce se projevovaly ve vysokém nákladu (v rámci Brna nejvyšším), v němž byly noviny tištěny. V předposledním válečném roce vycházely „Lidovky“ v tiráži převyšující šedesát tisíc výtisků (raník 34 800, večerník 27 000). Roku 1919, kdy kulminoval zájem obyvatelstva o politiku, se náklad zvýšil na 54 000 ráno a 34 000 výtisků odpoledne.

V nové republice

Revolučních událostí v říjnu 1918 v Brně se účastnili i Adolf Stránský a Arnošt Heinrich. Oba se stali členy Národního výboru, Stránský byl krátce na to jmenován ministrem obchodu a Heinrich byl povolán k práci poslance Revolučního národního shromáždění. Šéfredaktorem novin se přitom stal až v září 1919. Z jeho iniciativy byla hned v následujícím roce zřízena filiální redakce v Praze s vedoucím redaktorem Karlem Zdeňkem Klímou.

Heinrich musel být nesporně mimořádnou osobností. Jeho přátelé a podřízení z redakce se o něm ve svých vzpomínkách vyjadřují v superlativech, vadila jim ovšem jeho neurotická povaha a záliba v abnormálním pití. Uznávaný právní myslitel František Weyr ho charakterizoval jako „zcela originální, vysloveně žurnalistický talent, a to jak perem, tak i v organizační rovině“. Redaktor Eduard Valenta o něm píše jako o novinářském Napoleonovi a kolosu. Jeho přítel a kolega Bedřich Golombek zdůrazňoval, že Heinrich představuje nejvyšší žurnalistickou školu v zemi.

Období první republiky se stalo dobou vrcholné úrovně Lidových novin. Ty se už počátkem dvacátých let profilovaly jako velký deník celostátní působnosti s rozsáhlým a kvalitním zahraničním zpravodajstvím, ekonomickými zprávami a analýzami i silnou kulturní orientací. Vedení listu vytvořilo síť zahraničních zpravodajů, mezi nimiž byli vynikající spisovatelé a novináři Richard Weiner v Paříži, Egon Erwin Kisch v Berlíně, Eugén Erdély ve Vídni nebo krátce Berty Ženatý v New Yorku.

K úspěchu novin přispěla i skutečnost, že svým redaktorům a spolupracovníkům dávaly velkou svobodu písemného projevu. Oficiálně se označovaly za nezávislý a nestranný list sloužící hlavně inteligenci, v politické rovině se nejvíce přikláněly k postojům Hradu. Deník se nehlásil k žádné politické straně s výjimkou krátkého období let 1925–1928, kdy byl označen za orgán Národní strany práce, kterou založil majitel novin Jaroslav Stránský, ta se však do parlamentu neprosadila.

Dvacátá a třicátá léta jsou dobou, kdy v listu pracovaly velké osobnosti české literatury spolu s těmi z univerzitního prostředí. V pražské redakci byli zaměstnáni bratři Karel a Josef Čapkovi a spisovatel Eduard Bass. Renomé brněnské redakce posilovali literární vědec Arne Novák, muzikolog Gracián Černušák nebo právní expert František Weyr. V novinách zveřejňovali své literární práce například Fráňa Šrámek, Karel Poláček, František Langer, Jaroslav Hašek a Jaromír John. Pro celkový vzhled novin nabylo velké důležitosti angažování malíře a grafika Eduarda Miléna. Ten ve své práci usiloval o harmonii tištěného slova, kreseb a fotografií. Výtvarnou část listu spoluvytvářeli i další umělci – z Prahy Hugo Boettinger, Miloš Jiránek, Adolf Kašpar, Vítězslav Brunner, Josef Lada a Zdeněk Kratochvíl, z Brna Stanislav Lolek a Ondřej Sekora.

Státotvorného ducha novin i renomé, které si získaly především mezi českou inteligencí, dosvědčuje například mimořádné číslo listu, které vyšlo v rozsahu osmdesáti osmi stran u příležitosti zahájení Výstavy soudobé kultury v Československu. Tehdejší šéfredaktor Klíma zveřejnil v listu úvodník s názvem Pyšný den a deník svou práci představoval také ve vlastním výstavním stánku. V hlavním průvodci výstavy můžeme najít i dobovou reklamu: „Lidové noviny – nejspolehlivější, nejzajímavější, nejrychlejší. Neštvou a nelhou.“

Zákulisí novinového impéria

Ve dvacátých letech zůstávalo těžiště listu stále v Brně. Na základě vzpomínkových knih redaktorů Bedřicha Golombka a Eduarda Valenty si můžeme vytvořit bližší představu o organizaci redakčních místností a majetkových poměrech v domě na České ulici číslo 6. V přízemí domu se nacházelo Horníčkovo uzenářství, s oblibou navštěvované zaměstnanci vydavatelství. Obchodní oddělení, šéfredaktor a redakce disponovali sedmi velkými místnostmi. Mimo nich se na patře nacházela místnost se třemi telefonními budkami, místnůstky pro stenografy, kuchyně, chodby a různé kouty s redakčními věcmi. To vše dohromady tvořilo bludiště, v němž se cizí návštěvníci stěží orientovali.

O patro výše se nacházel byt šéfredaktora Heinricha, nad nímž bydlela rodina Stránských. Ve dvoře byla postavena přízemní budova, ve které se – pravděpodobně až do roku 1928 – nacházela tiskárna. Majitelé novin, jejich obchodní oddělení, šéfredaktor, redakce a tiskárna tak sídlili na stejné adrese.

Chod vydavatelství nepříznivě ovlivnila sebevražda Rudolfa Těsnohlídka v lednu roku 1928. Nadaný umělec si vzal život přímo v redakci, stejného dne zemřel v nemocnici. Na sklonku roku 1931 zemřel zakladatel novin Adolf Stránský. Další smutnou událostí bylo úmrtí Arnošta Heinricha v květnu roku 1933. Bedřich Golombek ho výstižně charakterizoval jako „našeho znamenitého kapitána a tvůrce moderních českých novin“. Přiznal dokonce, že to byla právě jeho osobnost, která ho v těžkých časech okupace motivovala k napsání vzpomínkové knihy k padesátému výročí existence Lidových novin.

Po Heinrichově smrti se těžiště řízení Lidových novin postupně přemisťovalo do Prahy. Nový šéfredaktor Eduard Bass se sice na přání Jaroslava Stránského na pár měsíců přestěhoval do Brna, avšak doma byl v Praze, což musel uznat i majitel listu. V pražské redakci se také začali prosazovat vynikající novináři a odborníci, jakými byli Ferdinand Peroutka, Hubert Ripka, Karel Poláček, Václav Černý, Jiří Hejda, Ivo Ducháček nebo Emanuel Moravec.

Brněnskou část redakce po Heinrichově smrti řídil František Šelepa, dalšími výraznými osobnostmi tu byli nadaní literáti Bedřich Golombek a Eduard Valenta, lingvista-samouk Pavel Váša a nestor zpravodajství Otakar Klusáček. K posílení jejich práce byl povolán Ivan Herben, syn vynikajícího novináře Jana Herbena. V posledních letech republiky se stal šéfredaktorem pracoviště na České ulici.

Širší veřejnosti jsou známi především Bedřich Golombek a Eduard Valenta svou knihou o svérázném polárníkovi Janu Welzlovi. Pozornost si zaslouží i Pavel Váša, který společně s tehdy mladým profesorem české literatury na Masarykově univerzitě Františkem Trávníčkem vydal Slovník jazyka českého. Pro autory i nakladatelství Borový, které patřilo k Lidovým novinám, se kniha stala značně výdělečným titulem.

Na sklonku první republiky vycházel list v nákladu 45 000 výtisků ráno a 52 000 odpoledne. Lidové noviny patřily v rámci českého tisku k hlavním obráncům suverenity Československé republiky, jejich majitel Jaroslav Stránský a některé další osobnosti listu náleželi do takzvaného „válečného tábora“, který odmítal kapitulaci před nacistickým Německem.

Noviny za Protektorátu

Rodina Stránských bydlela v domě na České ulici číslo 6 až do březnové okupace českých zemí v březnu 1939. Spolu s rodiči tu vyrůstali syn Jan (1913), zahraniční korespondent listu ve Vídni a v Londýně, a dcera Anna (1917). Podle zachovalých policejních dokumentů emigroval Jaroslav Stránský těsně před okupací nebo krátce po ní, jeho žena Milada s dětmi uprchla z Protektorátu v červenci téhož roku. Od roku 1941 byl Jaroslav Stránský ministrem londýnské exilové vlády, syn Jan působil v československé zahraniční armádě.

Po okupaci zbytku republiky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava vycházely Lidové noviny s podtitulem List Národního souručenství, a to až do 14. března 1942. Pozici šéfredaktora listu zastával po celou dobu války Leopold Zeman, jenž byl po osvobození odsouzen za kolaboraci. Snahu vedení novin o udržení alespoň částečné autonomie však potvrzuje právě příklon k organizaci Národní souručenství.

Brněnská redakce se snažila i v krajně nepříznivých podmínkách posilovat národní sebevědomí svých čtenářů. Svědčí o tom například stížnost Úřadovny říšského protektora v Brně ze srpna 1939 vůči Lidovým novinám. Okupanti s nelibostí nesli, že se v listu „velmi často objevují stará pojmenování ulic a náměstí, přičemž se opomíjejí nová německá pojmenování“. Šéfredaktor Ivan Herben byl na konci roku 1939 zatčen pro účast v odboji. Celou válku pak byl vězněn v koncentračním táboře. Spojení s odbojovými organizacemi udržoval i Bedřich Golombek, jenž dobu poroby zaznamenal v působivé knize Co nebude v dějepise.

Redakci po Herbenově uvěznění řídili František Šelepa a Vladimír Hrnčíř. Eduard Milén přežil válku v prostředí Baťova koncernu ve Zlíně. Rovněž Eduard Valenta působil už od roku 1936 ve službách tohoto gigantu, za války mu bylo ovšem znemožněno pracovat v novinách. Na konci listopadu 1942 se z dosud neznámých důvodů celý podnik Lidových novin přestěhoval na novou adresu Kiosk 7 (dnes Moravské náměstí).

Zánik a odkaz

Po osvobození vycházel list s názvem Svobodné noviny, vydávalo je Sdružení kulturních organizací. Krátce po únorovém převratu se stal novým vydavatelem Syndikát českých spisovatelů. Zajímavé je, že se komunisté rozhodli vrátit k původnímu názvu Lidové noviny, který obnovili v květnu 1948. Brněnská redakce, v níž pracoval například básník Oldřich Mikulášek, v této době sídlila na ulici 9. května (dnes Rašínova), a to až do roku 1952, kdy se list sloučil s týdeníkem Literární noviny.

Jaroslav Stránský byl v letech 1946 až 1948 ministrem školství a osvěty za národní socialisty, poté musel z republiky znovu uprchnout. Pracoval v exilových organizacích, zemřel roku 1973 v Londýně. Pohřben je na brněnském hřbitově. Jeho syn Jan působil po roce 1948 v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově a New Yorku i v dalších exilových organizacích. Zemřel roku 1998 v americkém Connecticutu.

Na fasádě domu s adresou Česká 6 v Brně jednoznačně chybí pamětní deska, která by připomínala dobu působení vydavatelství Lidových novin v tomto místě. Podle svědectví pamětníků se totiž nejednalo jen o redakci významného listu, ale přímo o instituci, která po dobu minimálně jedné generace formovala ducha českého národa, zejména jeho inteligenci. Širší veřejnost by mohla více vědět i o politickém významu tohoto vydavatelství. Státotvorné, demokratické a občanské postoje zastávali majitelé, zaměstnanci podniku a členové redakce v době sklonku Rakouska-Uherska, první republiky, německé okupace i v krátkém svobodném období po druhé světové válce.

Miroslav Jeřábek (1971) je historik, přednáší v Ústavu hudební vědy FF MU a na katedře historie PdF MU v Brně.

Článek je redakčně upravenou verzí příspěvku, jenž byl publikován v časopise Musicologica Brunensia 46, 2011, 1-2, Jaroslavu Stříteckému k 70. narozeninám.

Literatura k tématu:

• Jiří Pernes: Svět Lidových novin 1893–1993. Stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993.
• Jaromír Kubíček, Zdeněk Šimeček: Brněnské noviny a časopisy od doby nejstarší až do roku 1975. Univerzitní knihovna, Brno 1976.
• Julius Firt: Knihy a osudy. Atlantis, Brno 1991.
• Jaroslav Pilz: Národní 9. Československý spisovatel, Praha 1969.
• Bedřich Golombek: Dnes a zítra. K padesátce Lidových novin. Lidové noviny, Brno 1944.
• Eduard Valenta: Život samé psaní. Symposium, Praha 1970.
• Lidové noviny Arnošta Heinricha a dnešek. Syndikát novinářů jižní Moravy, Katedra mediálních studií a žurnalistiky FSS MU, Brno 2006.
• Hugo Vavrečka: Život je spíš román. Ed. Nina Pavelčíková. Arca JiMfa, Třebíč-Ostrava 1997.