Angažovaná Documenta 13
Účast na přehlídce současného výtvarného umění Documenta je již dlouhodobě vnímána jako prestižní ocenění. Letošní třináctý ročník jak aktuální tematikou, tak i fyzicky přesahuje také do Afghánistánu a Egypta.
Když jsem se druhý den probudil v parku mezi exponáty Documenty, bylo nad Kasselem zataženo a líná řeka Fulda studená. Představil jsem si desítky umělců a jejich děl, které mě dnes ještě čekají, a pomyslel si, že stejně nesmyslné je přečíst v jeden den padesát básní, nadto s komentářem v angličtině ke každé z nich. Ale i tato rozsáhlost k Documentě patří, čímž také vzdor subjektivní koncepci předkládá podstatný obraz současného světového umění. Když si pro ni vyšetříte tři dny, bude to postačující, přitom stále intenzivní. Koupel ve Fuldě skutečně občerstvila.
Documenta se koná každých pět let (zpočátku každé čtyři) od roku 1955. Od rozsahem srovnatelného Benátského bienále se kromě delší periody liší koncepcí. Zatímco v Benátkách leží těžiště výstavy v instalaci národních pavilonů, kde každý stát prezentuje, koho a co mu libo, Documenta má jednoho kurátora, který rozhoduje o celém pojetí i výběru jednotlivých děl. Letos tuto roli převzala Američanka Carolyn Christov-Bakargievová (1957), známá především svým působením v Muzeu současného umění v Turíně. Zatímco minule (2007) Kassel hostil hned tři české umělce − Bělu Kolářovou, Kateřinu Šedou a Jiřího Kovandu −, na třináctém ročníku nenajdete mezi dvěma sty vystavujícími žádného. Potěší ale, že stejně jako na loňském Benátském bienále se i tady setkáte s dílem slovenského umělce Romana Ondáka (1966).
Claire Pentecostová, Soil-erg, 2012, instalace (kompostovatelná měna)
Výstavou prostupuje motto zániku a obnovy, které dává vyniknout ekologicky zaměřenému umění, ale odkazuje také k historii samotného Kasselu, který byl za druhé světové války vybombardován a takřka znovu postaven. Kurátorka Christov-Bakargievová odtud vede most do současného Afghánistánu, kde je proces obnovy nesnadnou součástí vleklého válečného konfliktu. Documenta je tak letos krátkodobějšími expozicemi/projekty rozšířena také do Kábulu, egyptské Alexandrie s tématem Arabského jara 2011 a kanadského Banffu.
Ve stínu Beuysova dubu
Výstava je rozprostřena v mnoha městských budovách, na ulicích i v prostorném parku v centru. Když jsme jím s přáteli procházeli, zaujala nás paradoxně upravenost a rozloha nízko posečeného trávníku, místo abychom hned odhalili monumentální rumiště v jeho středu, instalaci, kterou vytvořil čínský umělec Song Dong (1966). Nikoliv novátorsky uchopená regenerační síla přírody. Z uměle navršeného kopce vyrašily kopřivy, květiny, spousta plevele, divoce, přirozeně, bohatě, bez zásahu člověka. Kontrast divokého v upraveném komentuje neonový nápis Doing Nothing (nicnedělání). Nicnedělání mohlo být ještě ryzejší, kdyby Dong jen umístil svou popisku třeba k první koleji kasselského nádraží, rozbujelé právě tak.
Obsahově shodnou se pro vizuální spřízněnost jeví instalace Němky Kristiny Buchové (1983) na Friedrichově náměstí. Ale pestrá změť rostlin a škála květů tu mezi městskou zástavbou tvoří účelně ostrov plný ideální potravy pro motýly. Motýlí open air dílo nese název Milenec a je metaforou svobody. Klasické přelétání z květu na květ je konfrontováno s determinujícím ostrovním charakterem lákadel. Motýli jsou živí. Odlétnou? Vrátí se?
Song Dong, Doing Nothing Garden, 2007−2012, instalace, 3 x 11 x 11 m
Kristina Buchová, The Lover, 2012, instalace, květiny, motýli
Na dohled Milence stojí dva duby Josepha Beuyse (1921-1986), torzo akce 7000 dubů, kterou se tento již legendární umělec prezentoval na Documentě 7. Jsou ikonou, ukazatelem sociálního či politického rozměru v angažovaném environmentálním umění.
K takovému bychom na letošní Documentě 13 mohli přiřadit množství dalších prací, jako je například projekt Američanky Amy Balkinové (1967) kombinující konceptuální, sociální i politické aktivity a nazvaný Public smog, na němž pracuje od roku 2004. Jeho výstupem pro kasselskou expozici je návrh zařadit zemskou atmosféru na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Země by se tím zavázaly k ochraně její stávající podoby, jako je tomu u jiných chráněných památek po celém světě.
Zatímco v případě Balkinové se jedná o suverénní uměleckou aktivitu (konceptuální východiska, práce s mentálními obrazy, demonstrace vtipem), u jiných zůstává ekologický aktivismus jen ekologickým aktivismem, případně ještě zrcadlem nastaveným sociální situaci komunit žijících v destruovaných oblastech, vazbám mezi ekosystémem, ekonomikou a lidskou identitou, jako je tomu u aktivit na záchranu jezera Chalco v Mexiku (Maria Thereza Alvesová, 1961).
Zkřehlé umění
V davech návštěvníků se to sem tam blýskne našimi umělci a kurátory. V rozhovoru nad letošní podobou přehlídky znějí slova o větší křehkosti, a to jak v dílech samotných, tak i v charakteru instalací. Jen částečně to lze připsat tématu "zániku a obnovy". V expozicích zcela dominují koncepty, které se otevírají četbou citlivě naaranžované korespondence, archivů, schémat a rozličných výpovědí. Četná videa jsou poetickými metaforami, objevují se kreslené a loutkové filmy, jako třeba Cabaret Crusades Waela Shawkyho (1971) o křižáckém tažení do Jeruzaléma. Vzdor převládající angažovanosti se ztrácí muskulaturní projev, díla alarmují úsměvem a skrze intelektuální kódy.
Dalším atraktivním rozměrem je vsazení expozic do prostoru města. Documenta má vyhrazeny budovy muzeí a galerií, ale cizopasí také na místech určených a priori jiným aktivitám, než je prezentace současného umění. V Otoneu, kde jsou soustředěny kasselské přírodovědné sbírky, se setkáme s environmentálním uměním, jindy hledáme instalaci mezi objekty astrologické výstavy, což vede k tomu, že objevíme několik zajímavějších hraček, než jaké nabízí oficiální Documenta, anebo nás plánek zavede do nejvyššího patra nákupního centra, z přesvětlených prostor obchodu C&A do dunícího site-specific Pokoje rytmu tureckého umělce Cevdeta Ereka (1974).
Praklasické disciplíny
Dělení na klasické a nové umělecké disciplíny je tak staré, že už zatím všechny nové disciplíny zklasičtěly. Mezi jedny z mála umělců tvořících tedy ještě v technikách praklasických patří sochař Giuseppe Penone (1947), tvůrce bronzového stromu, v jehož holé koruně vězí obrovitý kámen. Strom je vizuálně tak přesvědčivý - instalován v parku -, že plastiku identifikujete téměř až poklepem na jeho chladný kmen. Skvělé plastiky vytváří Thomas Bayrle (1937) prostým vydělením součástek automobilů. Rytmus pístů klouzajících do ramen industriální monstrance i stěrače kmitající směrem k sobě s opakujícím se zvoláním "Bitte, für uns" (prosíme, pro nás) nesou fascinaci z probuzení a jednoduché - o to výraznější - transformace významů.
Thomas Bayrle, instalace, fotomontáž, objekty
Giuseppe Penone, Idee di pietra, 2010, bronz, 830 x 250 x 220 cm
Současný malířský projev reprezentují zejména Julie Mehretuová (1970) s velkoformátovými plátny, na nichž vrství zcela rozdílné charaktery kresby do výsledné dynamické a promyšlené struktury, a čínský malíř Yan Lei (1965), který zaplavil místnost tři sta šedesáti plátny, popartovým kalendářem současnosti tvořícím atakující mix obrazů, starých reprodukcí, fotografií, jež se sousedstvím v instalaci a divákovou zkušeností/informovaností spojují do nových významů. I zde je vidět, že malba získává prostor (a pozornost!) zase až jako součást konceptu ve své sdělnosti stojícího mimo rámec této disciplíny.
Julie Mehretuová, Pracovní skicy
Yan Lei, Limited Art Project, 2011−2012, instalace, malba, olej na plátně
Angažovaní
Ačkoliv je jedním z tematických pilířů Documenty konflikt v Afghánistánu, umělci se svou tvorbou angažují i v dalších oblastech, ať už jsou to zmiňované environmentální či ekologické projekty, levicově zaměřená politika "nekapitalistického života", která si na Documentě našla cestu v podobě seminářů, diskusí i environmentu "nekapitalistické zahrady", nebo samotný provoz umění. Jste umělec a nedostává se vám pozornosti ze strany kritiky? Nespravedlivě vás přehlíží? Americká kritička Lori Waxmanová (1976) úřaduje třikrát týdně v malé prosklené buňce na ulici vedoucí k Neue Galerie, kam za ní mohou přicházet umělci se svými portfolii. Pětadvacetiminutový rozhovor nad díly a okamžitě na místě vzniká text, který bude otištěn v místních uměleckých časopisech. Waxmanová neslibuje pozitivní kritiku, ale příležitost má každý.
Pod názvem Die Gedanken sind frei: sto písní pro sto dní Documenty 13 představuje Susan Hillerová (1940) jukebox, v němž si návštěvníci mohou nechat přehrát píseň dle přání. Playlist ovšem tvoří protestsongy, písně burcující proti represím vládních režimů, písně oslavující svobodu.
Revolucionáře, lidi, kteří se nebáli postavit se útlaku a hájit pravdu i za cenu oběti života, zachycuje ve své práci Chorvatka Sanja Ivekovićová (1949), byť tedy poněkud neortodoxně - jako osly. Plyšoví oslíci, mezi nimiž nechybí Martin Luther King, Che Guevara, ale také třeba Jan Palach, jsou inspirováni někdejší nacistickou demonstrací nutnosti koncentračních táborů pro tvrdohlavé, nezdolné občany. V instalaci se nachází dobová fotografie této nacistické show, regály s plyšovými revolucionáři a texty vysvětlující činy každého z nich.
Nelze jednoduše shrnout, jaká Documenta 13 je. Naštěstí. Při rozsahu expozice a zapojení tolika osobností by to zpochybnilo principy umělecké tvorby a možnosti její reflexe. Končím tedy popisem ještě jedné z instalací, která na mě jednak velice silně zapůsobila, jednak dobře propojuje tematické póly kurátorky Carolyn Christov-Bakargievové, jak byly zmíněny na začátku.
Při bombardování Kasselu za druhé světové války vyhořela i knihovna. Spousta vzácných svazků byla nenávratně ztracena. Michael Rakowitz (1973) vytvořil na základě dostupných informací několik desítek knih z kamene, konkrétně z travertinu, z něhož byli v šestém století vytesáni obří Buddhové na území dnešního Afghánistánu. Sochy se totiž Talibanu povedlo - angažováním dynamitu - zničit v roce 2001. Socha spálené knihy z těla sochy zničeného Buddhy. Velice jemná pečlivá sochařská práce, která křehce, jak jen lze vyvést v tíze kamene, hovoří o permanentně probíhající destrukci i touze po obnově. Jakkoliv zůstává předmětem četných diskusí současná podoba umění, které si nevystačí pouze se svou vizualitou, ale vyžaduje od diváka ještě vstřebání jiných informací (ať už textem nebo audiem), nemyslím, že by se divákovi vzdalovalo, elitářštělo. (Nejen) ve své angažované formě nabízí čirý pohled z jiných pozic, než s jakým se setkáváme při tradiční konzumaci zpráv o naší existenci.
Sanja Ivekovićová, The Disobedient (The Revolutionaries), 2012, instalace
Susan Hillerová, Die Gedanken sind frei, 2011−2012, interaktivní zvuková socha
Lori Waxmanová, 60 wrd/min art critic, 2008, performance
Michael Rakowitz, What Dust Will Rise?, 2012, objekty, instalace
Documenta 13, Kassel, 9. června - 16. září 2012
Všechny fotografie v tomto článku: Magda Garguláková