Pojďme číst
Nedávno se kdesi ptali jednoho známého, velice citlivého performera, jestli mu už za ty jeho provokace někdo někde nerozbil ústa. Prý jenom jednou dostal flaškou do hlavy, a sice když v Gdaňsku na náměstí vytíral lák hovězí krve polskou státní vlajkou. Můžeme mít na vlajky různý názor. Pod vlajkami různých států se kolikrát děly a dějí nejhorší zvěrstva. Jako když býkovi zamáváte červeným hadrem před mulcem – a už ho nic nezastaví. Avšak někdy se taky pod určitou vlajkou, a ne hadrem, bráníme. Sebe, svou rodinu, obec, potažmo vlast = množinu obcí. To, co se ve vlajkařském průmyslu ale poslední dobou dostává nejen u nás na trh, nemá většinou se státními symboly nic společného. V OBI se dá ještě teď koupit celá sada českých fanglí ve formátu návleku na zpětná zrcátka u aut. I slušivá tříbarevná ženská paruka. Těžko bych si něco podobného dal na hlavu. Nechtěl bych totiž vypadat jako Dobeš – náš mladičký ministr dopravy na nedávném eurofotbalu. Neměl na hlavě tu paruku, to ne, to bych mu křivdil, ale neforemný kakáč v trikoloře a v každé ruce tuším po vlaječce. Anebo mávátku? Ale co chcete po politikovi? A fotbaloví fanoušci jsou přece potencionální voliči, anebo ne?
Ano, kromě benzínu zlevňuje skoro všechno. Když třeba v padesátých letech přijeli do ČSR tři bří Warwickové – Dick, Bill a Grant, známí hokejoví bijci, naši sportovní reportéři jimi vyprovokované fauly a rvačky komentovali velice pobouřeně. Dnes takový Záruba jen řídkým slovosledem komentuje, jak jeden sportovec stahuje druhému sportovci přes hlavu dres, a jak si ho (běda stát se toto při fotbalu!) „vychutnává“. Rozuměj, jak toho Tyršova pohrobka i sebe tím mlatem ponižuje. Závorka 1: Když jsme u těch nejen sportovních komentátorů, všimli jste si, jak v češtině uhynul rozkazovací způsob množného čísla v první osobě, jak se už neříká: vstaňme, obědvejme, pišme, ale jak se u všech prvních osob množného čísla nachodíme? Jak všude „pojďme“? Pojďme vstát, pojďme obědvat, pojďme psát! Už čekám jen, až nějaký Zemanův oblíbenec v televizi pronese: „pojďme jít“. Tuhle jsem totiž slyšel komentátora Tour de France, jak chtěje říct obyčejné: vraťme se znovu, sdělil národu: pojďme se znovu vracet!
No ale to jsme od trupu našeho fejetonu poněkud odbočili. Závorka 2: Všimli jste si, jak si takřka všichni bahníme v záporech? Jak říct kladného cos – a jako bychom byli za blba? Ale jak nádherně zní návod, který jsem si opsal z jedněch novin z června 1945, jaká nádherná performance podle toho návodu by to mohla být:
Jak vzdáš povinnou úctu státní vlajce, nesené v průvodu?
- Pospícháš-li, smekni, obrať hlavu směrem k vlajce a pokračuj v cestě.
- Nepospícháš-li, zastav se, obrať se čelem k vlajce, smekni a stůj v pozoru.
- Jedeš-li na kole, salutuj rukou, odvrácenou od vlajky!
Stejně tak pozdrav vlajky spřátelených národů. Kozelko.
Tvůj Jaroslav Kovanda.