Opera ve vinici (Fanošovi s láskou)
V sobotu 28. července jsme si připomněli sté výročí narození legendárního lidového písničkáře Františka Hřebačky z Mikulčic, všestranné osobnosti moravské kultury, kterou zná široká veřejnost pod pseudonymem Fanoš Mikulecký (zemřel 23. března 1970). Jeho odkaz nelze schovat jednoduše pod nálepku sentimentu novodobých jihomoravských písní. O tom píše písničkář Vladimír Merta, do jehož života vstoupil Mikulecký při práci na scénáři filmu Opera ve vinici (1981).
Byl jsem jednou v rekreačním komplexu u Černého moře. Rozložitá Inturistka s vizáží děžurné se marně pokoušela animovat skupinu českých turistů, ochutnávajících kavkazská vína. Učila nás typické české lidové písni. Nad černomořskou pláží se nesměle neslo teskné Vínečka obě, frajárky moje… Bez jiskry a šarmu. Na mezinárodních dílnách a setkáních se každá skupina představí nejlíp tak, že zazpívá typicky českou píseň. Pražáci si pravidelně vybírají moravskou – Vínečko bílé. Na folklorních festivalech se k ránu sdružují opilci, aby si konečně po odchodu skutečných zpěváků, rodáků a znalců, od srdce zazpívali. Pravidelně si někdo poručí něco opravdu lidového – Vínečko bílé.
Společným rysem všech situací je přesvědčení lidí, že zpívají opravdový kus tradice. Podlehl jsem stejné šalbě, pramenící snad v touze muzikantů vyznat se ve vlastní senzibilitě, uspořádat si nějak podvědomé zdroje vlastní inspirace. Folklor… lidová píseň… lidovka. Věc proklínaná i zbožňovaná. Jako každý vesmírný jev si žije svým vlastním životem, nezávislým na zákonitostech okolního světa. Jednou proklínaná jako brzda obecného vkusu, podruhé vynášená nad výboje moderního umění. Stálice na nebi proměnných uměleckých hodnot. Pro jedny kritérium národní identity, pro druhé pokleslý projev průměru.
Kdysi jsem toužil vystopovat pouť nějakého lidového projevu. Politického vtipu, rčení nebo písně. Sám jsem jich pár zkušebně vyslal do světa, abych sledoval, jak se postupně ujímají – nejdřív v blízkém okolí, pak jako poznávací znamení generace. Toužil jsem potkat lidového génia, objevit si jej pro sebe, ještě než jej uzná a přijme vzdělané okolí. Jak asi žije, kdy a kde nachází nápady? Jak ale může Pražák poodhalit tajemnou roušku posvátného vytržení, náhlé vnuknutí, prosté jako výdech? Proč vlastně naše češství nejlépe reprezentuje moravský skladatel Fanoš Hřebačka-Mikulecký?
Odkud přichází inspirace?
Vyučený dekoratér se živil třeba i malováním pokojů, založil Slovácký krúžek, psal libreta lidových oper a hlavně skládal u rozladěného piána, které tak líbezně umí napodobit cimbál. Pokud neznáte kraj mezí Dyjí a Moravou, vybavíte si ji určitě podle melodie. Mikulecká dědina… Lidová písnička, stará sotva padesát let. Ani členové jeho souboru, který dlouhá léta vedl, někdy nepoznali, že Fanoš na zkoušky nosí své vlastní skladby. Neměl z toho ani korunu. Hudební vědci považují vývoj lidové písně za víceméně uzavřený – ne tak etnografové. Fanoš nebyl jediný skutečný autor zlidovělých písní. Jak je možné, že ještě dnes, v době vyhraněné individuality, jáství, egomaniactví, kdesi existují lidé, kterým dělá dobře, když se o jejich osobním vkladu nemluví? Stačí jim (nebo je naopak naplňuje směsicí hrdosti a jakéhosi křesťanského uspokojení), když jejich písně postoupí rovnou mezi ty tradiční, ústně předávané? Když se neškolené hlasy ponoří rovnou do pokladnice živé vody, bezedné studny velebného chorálu, a náhlým poryvem duše přeskočí do ohnivého verbuňku, ocitáme se v samém jádru kolektivní tvořivosti, oné mystické oblasti, zkoumané jungiány i marxisty. Záviš Kalandra jim věnoval úctyhodný pozapomenutý konvolut České pohanství.
Co to je inspirace? Po detvanských slavnostech jsem jel navštívit známé do Špania doliny za Bystricí. Nebyli doma, tak jsem si ustlal na zápraží, díval se do nebe a půlku noci probrnkal. Jedna melodie stíhala druhou – všechny byly původní, ale něco je spojovalo. Genius místa, prokopírování minulosti. Nikdy jsem takový pocit podruhé nezažil. Poprvé jsem se cítil jako český písničkář, nepotřeboval jsem kopírovat Dylana. Usnul jsem spokojený, že mám naskládáno do konce života. Ráno v hlavě nezbylo nic – jenom vzpomínka na ten pocit. Co je tradice? Úcta k jedinci, který poprvé zanotoval průzračně jasný motivek. V širém poli studánečka. Obrušování slov tradicí, zakulacování kamenů v proudu divokého potoka. Dodnes se lze s nedělní pokorou vmísit mezi věřící v javornickém kostele.
V dobách temna a ohrožení se k lidové písni spontánně obrací i artificiální – vážná − hudba. Pamatujeme Janáčkovy nápěvky, přímé inspirace starými církevními módy, které neuvěřitelně skloubil s rytmy karpatských a hajduckých písní. Polečko zorané. Šak si dívča vykračuje! Když jsem projížděl Mikulčicemi, zaslechl jsem z čehosi, co vypadalo jako pionýrská klubovna, cimbál. To zkoušelo Slovácko s Přemkem Líčeníkem. Hráli i jiné oblasti, Záhoří, rumunské cikánské s tárogatem. Myslel jsem si potají na film o studentíkovi, který se rozhodne emigrovat na jižní Moravu, teď šlo o to neprofláknout se dřív, než je nezbytné, jako příživník z Prahy. Pavel Pavka mi ulél… a byl jsem ztracený! Píseň střídala píseň, sklenka sklenku. Jak sa mamko vydám. Zasvítil měsíc nad huménkem. Ej, huska, sivá huska. Sháněl jsem si pokoutně nahrávky a poznával velké hlasy Podluží: Zdeněk Baťka, Jožka Černý, Fatěnův baryton! Komosní z Bojanovic. Výšivky a kroje! Jožka Horčička-Šífar z Poštorné. Na Podluží se jako v každém kraji, oplývajícím zpěváky, vedou vášnivé spory, jak vlastně Fanošovy písně zpívat. Kolik sentimentu podpořit, kde se vzepřít. Co rodina, to názor.
Překročit stín hořkosti
Něco jsem o Fanošovi zaslechl − a něco snad byla i pravda. Jeho legenda byla silnější než skutečnost, tak už to u skutečných lidových géniů bývá. Závist, drobné i větší pomluvy, spory. Břeclavanka, Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů, ale i záhorácké dechovky udělaly z Fanoše hitmakera. Jakmile v padesátých létech začal hrát písničky rozhlas, přihlásil se o své autorství. Pokorně a s odkazem na tradiční melodie, kterým se chtěl původně jen přiblížit, ale v mnohém je dotvořil. Na Ochranném svazu autorském ale už figurovali členové folklorních klanů – uváděli jeho autorské písně jako své úpravy tradičních nápěvů z Podluží. Věc zkomplikovalo i dobrozdání Dušana Holého, který v písních nevystopoval mnoho invence. Byla to doba častušek a pseudolidovky, odborníci vedli spory o uchování autenticity regionů, kde folklor ještě žil. Dušan jako správný rodák z horňácké Hrubé Vrbky nemusel nutně najít k rozvláčnému, dobrosrdečnému sentimentu Podlužáků vztah. Považoval je za sentimentální rozmělnění nejlíbivějších schémat táhlých písní. Dr. František Helešic poctivě archivoval Mikuleckého dílo, hájil jej i guru sousedního regionu Slávek Volavý. Fanoš se stáhl do sebe. Napsal dvě stě písní, redigoval časopis Malovaný kraj, primášoval muzice, ale zatrpkl. Trpěl za své nadání, jako tolik jiných géniů. Ale překročil vlastní stín. Začal pomýšlet na… operu!
Tvořil se střídavými úspěchy − ale hlavně sbíral podklady, zvyky, rčení a pověsti k ojedinělému pokusu. První podlužácká zpěvohra Cesta zarúbaná se odehrála uprostřed dědiny, měla dvě stovky různě úspěšných repríz. Terezka Hřebačková, jeho bratr, všichni začali Fanošovým dílem žít. Každý pomáhal, jak mohl.
Existuje vliv krajiny na melodii? Mírné podnebí, spousta ovocných stromů, vinice, sklepy – kraj, kde se odjakživa vyplatilo tvrdě pracovat. Tady se o zbojnících jen vypravovalo. Kde se dobře a pohodlně žije, tam se objeví schopnost přizpůsobit se, proplout. Folklor se stal vhodným doplňkem státní péče o lidový odkaz − dožínky, vítání občánků, hody, hraní ve stranickém podzámčí… to vše možná ovlivnilo Fanošovu fantazii.
Během představení další opery Prechovský burič prý kolem návsi, plné ozbrojených zbojníků, projely ruské tanky… Není-li to pravda, je to dobře vymyšleno, říkali latiníci. Dílo skromného génia nezaniklo. Nezahubil jej ani náš film Opera ve vinici. A to se říká, že kam vkročí noha filmaře, sedm let žádná píseň nerozkvete.