Příběh dvou měst (vlastně jednoho)
Jak tak člověk chodí ulicemi, nemůže si nevšimnout, že od začátku naší proslulé hospodářské krize vyrostlo v centru Brna víc luxusních restaurací, hotelů a kaváren než za celé předchozí dvacetiletí relativní prosperity. Výrazně ovšem přibylo také těch, kteří pijí prostě na ulici.
Nechci soudit, jestli jsou to bezdomovci, a už vůbec ne, jestli je mám označit za oběti nelidského systému nebo za notorické kriminálníky. Ráz brněnské ulice tak svojí útulností připomíná spíše nějaké ruské gubernské město. Vydesignované paničky štítivě překračují ležící žebráky, všude rostou megalomanské stavby, jejichž jediným účelem je demonstrovat právo svých majitelů zaclonit komukoli výhled, a vyholení suverénové ve slunečních brýlích projíždějí pěší zónu v terénních autech. Světy, které leží těsně vedle sebe, ale nemají nic společného. Mezi tím bezradně bloudí japonští turisté, kterým v cestovce nakukali, že v druhém největším městě země je něco k vidění. Mimochodem, ačkoli si Brno vždy nesmírně zakládalo na své odlišnosti od Prahy, tímto trendem vytlačování domorodců z centra kopíruje s několikaletým odstupem stověžatou matičku.
Ale hned za viaduktem začíná jiný svět. Do této části města se už nějakých sto let neinvestovalo, protože to prý nestojí za to; každou chvilku se bude bourat kvůli budování bájného „jižního centra“. Bydlí zde tedy převážně ti, kteří jsou ve šťastnějších čtvrtích nevítaní. Kousek od neustále ucpané křižovatky stojí Vlněna – budova na továrnu nezvykle elegantní (má to svůj důvod, součástí areálu totiž byla i majitelova rezidence). Velké hodiny nad vchodem, které kdysi hlídaly včasné příchody zaměstnanců, jsou vytlučené, jen ručičky trčí do prostoru. Jednoho sychravého dne na počátku jara jsme tudy procházeli s panem Šťovíčkem, jehož křestní jméno nikdo nezná, dlouholetým zaměstnancem a dnes správcem areálu, především však rozeným vypravěčem. Mluvil o apokalyptickém hluku okolo stavů, na nichž se vyráběly ony slavné látky, kterými tatínek Oty Pavla protahoval tužku, aniž by oblek doznal újmy. O rozdílu mezi nití a přízí, o prapodivné transformaci podniku (někteří Brňáci si snad vzpomenou, že tu jednu dobu býval dokonce supermarket, ale záhy zkrachoval, neboť cizinecký obchodní řetězec netušil, že tuzemského návštěvníka supermarketů zajímá výhradně cena), o nájezdech sběračů kovů. Slepá okna, nádvoří zarůstající vegetací, hromady špinavého sněhu – jako Zóna z filmu Stalker.
Jenom v této náměsíčné krajině heren, zastaváren a sexshopů může ještě přežívat umění. Za branou Vlněny, připomínající vstup do Stínadel, totiž kupodivu najdete knihkupectví a galerii, konají se zde různé kulturní akce; mladí nadšenci, které si podmanila křečovitá krása zakletého zámku, usilují o zákonnou ochranu této architektonické památky. Ale už je v plánu všechno srovnat se zemí a postavit zde luxusní čtvrť zaměnitelných bytů pro zaměnitelné lidi, kterým je všechno jedno, hlavně že to budou mít blízko do centra. Nikde nejsou doma, proto rádi ničí domov jiným a hrdě se usadí v „loftovém“ ghettu neustále hlídaném ochrankou, protože taková je jejich představa svobody. Spor o Dům u sedmi Švábů vyhráli knockoutem, doufejme, že tentokrát konečně nebude po jejich.