KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Letos si připomínáme 100. výročí narození významného norského psychiatra a humanisty židovského původu Lea Eitingera (12. prosince 1912 – 15. října 1996). Narodil se na Moravě, vystudoval v Brně a jeho další život byl určen hrůznou zkušeností vězně v nacistickém koncentračním táboře. Je zakladatelem odvětví psychiatrie, jež se zabývá následky traumatu. Oslavy k jeho výročí zahrnují odhalení busty 15. září v rodné Lomnici, konferenci 8.−9. listopadu v Brně, literární kolokvium 20. listopadu v Brně a řadu dalších aktivit. Další informace lze nalézt na adrese www.oslomnice.cz.

Kořeny Lea Eitingera sahají do okolí Krakova, odkud pocházeli jeho rodiče. V roce 1912 se rodina usadila v Lomnici u Tišnova, v prosinci se tady narodil Leo, nejmladší ze šesti dětí. Po skončení první světové války se rodina přestěhovala do Pohořelic, dalšího moravského města se starobylou židovskou historií, kde Leův otec Solomon působil jako úředník pro náboženské záležitosti. V Pohořelicích strávil Leo Eitinger svá raná školní léta. Ve dvanácti letech nastoupil na Spolkové židovské reformní reálné gymnázium, jež v Brně působilo v letech 1920−1941.

Navzdory německé kulturní orientaci brněnské židovské komunity se učitelé gymnázia ztotožnili s demokratickými ideály Československé republiky a výuka probíhala vedle němčiny a hebrejštiny také v češtině. Na Lea Eitingera zde nejvíce zapůsobil významný brněnský židovský intelektuál, spisovatel a pedagog Oskar Epstein, který udržoval kontakty s Martinem Buberem či Maxem Brodem. Epstein přivedl mladého Lea k filosofii a zejména české a německé literatuře, což se projevilo při jeho volbě dalšího studia.

Roku 1931 začal Leo studovat český a německý jazyk na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, odkud po dvou semestrech přešel na fakultu lékařskou - svůj odborný život od té doby spojil s psychiatrií. Studia ukončil roku 1937, v době blížícího se ohrožení Československé republiky nacistickým Německem. Jako plukovní lékař vstoupil do armády a po složení důstojnických zkoušek byl převelen k několika posádkám na Slovensko. Z armády byl propuštěn od leteckého pluku ve Spišské Nové Vsi až na konci března 1939, kdy už nad protektorátem Čechy a Morava vlál hákový kříž.

Jednu z mála možností, jak mohli Židé vycestovat z protektorátu v prvních měsících po okupaci, poskytla iniciativa norského architekta a humanisty Odda Nansena, syna slavného polárníka Fridtjofa, který prostřednictvím mezinárodně uznávaných uprchlických pasů pomáhal uniknout Židům z okupovaných zemí. V roce 1939 spolu se svojí ženou Kari a spolupracovnicí Tove Filsethovou zahájil kampaň v Praze. Díky jeho nadaci do Norska uprchlo značné množství Židů. Do kampaně Nansenhjelpen se zapojil i Leo Eitinger, jehož zásluhou bylo z Československa do Norska odvezeno několik desítek židovských dětí - mezi nimi i jeho malý synovec. Sám Leo Eitinger odešel do Norska se svými přáteli, mimo jiné s významným brněnským architektem Ottem Eislerem a jeho bratrem Hugem.

V roce 1940 Eitingerovi norská vláda umožnila vykonávat lékařskou praxi; začal pracovat jako psychiatr v nemocnici v Bodø. Několik týdnů nato však bylo Norsko obsazeno nacisty, kteří zde zavedli stejná protižidovská opatření jako na všech okupovaných územích. Leo Eitinger byl přidělen k práci na pile, nicméně i tady vykonával tajně lékařské povolání. V roce 1942 byl zatčen a několik měsíců vězněn v Trondheimu a Oslu. V únoru 1943 byl spolu s dalšími 775 norskými Židy přes Štětín a Berlín deportován do pobočného koncentračního tábora Buna-Monowitz v polské Osvětimi.

Díky svému lékařskému vzdělání byl Eitinger umístěn na práci v táborovém špitálu. Přítomnosti smrti se ale nevyhnul. Kruté zacházení s vězni, nelidské pokusy táborových lékařů, neuvěřitelné příběhy spoluvězňů i stovky zpráv o úmrtí, na jejichž soupisu se musel Leo Eitinger podílet, čím dál více podrývaly jeho touhu přežít. Přesto se však dál obětavě staral o své pacienty. Jedním z nich byl i budoucí nositel Nobelovy ceny míru, spisovatel a humanista Elie Wiesel, který na Eitingera s vděčností vzpomíná dodnes. Konce války se Leo Eitinger dočkal v Buchenwaldu, po osvobození se skupinkou norských přátel odjel zpět do Norska, které se mu stalo novou vlastí.

Po návratu se Leo Eitinger opět vrátil ke svému povolání psychiatra. Pod vlivem svých zážitků z koncentračních táborů se začal zabývat psychikou válečných obětí. Svými výzkumy položil základ viktimologii - oboru, který zkoumá vliv agresivního chování na oběti útoku. Tato nová vědecká disciplína rozvíjí psychologii obětí při zpracovávání úzkosti a dalších následků přepadení, znásilnění, únosů a podobných jevů. Definice posttraumatické stresové poruchy, na níž se Leo Eitinger se svými spolupracovníky podílel, významně přispěla k tomu, že byly odškodněny i ty válečné oběti a veteráni, u nichž se následně rozvinuly vážné psychické problémy.

Jeho vědecká pozornost přesahovala medicínskou sféru, zapojoval se do veřejné debaty o nejrůznějších tématech včetně rasismu a údělu menšin. Eitinger spojil svůj vědecký život s univerzitou v Oslu; kromě odborné psychiatrické praxe se věnoval i pedagogické dráze a vychoval nové generace respektovaných lékařů. Povolání lékaře neopustil ani po odchodu do důchodu, téměř až do konce života docházel za onkologicky nemocnými pacienty, jako emeritní profesor nadále bádal a publikoval, v posledních letech byl stále více zaujat studiem zvládání stresu (coping processes).

Jeho práci se dostalo uznání v podobě mnoha cen a poct. Například roku 1996 Eitingerovu práci Přeživší z koncentračních táborů uvedla Mezinárodní společnost pro studium traumatického stresu mezi nejvýznamnějšími díly o traumatu. Za svou neúnavnou práci pro válečné veterány získal Leo Eitinger roku 1995 Cenu Světové federace veteránů. Jeho význačnost jakožto plnohodnotného norského občana byla stvrzena, když byl jmenován komturem Norského královského řádu sv. Olava; tento řád mu udělil norský král za velký přínos v oblasti medicíny.

Dílo Lea Eitingera je důležitým stavebním kamenem evropské tradice psychiatrických výzkumů. Do širšího veřejného povědomí vstoupil Leo Eitinger poprvé při procesu s hlavním norským válečným zločincem Vidkunem Quislingem, během kterého vypovídal o osudu norských Židů ve čtyřicátých letech. Jako významná osobnost norského vědeckého života se účastnil mnoha mezinárodních konferencí a projektů, v nichž se lékařská témata prolínala s otázkami lidských práv.

Leo Eitinger si uvědomoval, že příčiny lidského utrpení se skončením nejhorší války v dějinách lidstva nezmizely a vynořují se v různých podobách po celém světě. Povinností těch, kdo přežili holocaust, je neúnavně bojovat proti všem projevům útlaku. V tomto duchu se také vyjádřil ve své řeči při udílení Nobelovy ceny jeho celoživotnímu příteli Eliemu Wieselovi. Eitingerovým podílem v boji za lidskou důstojnost byla mimo jiné dodnes fungující nadace, kterou založil se svojí ženou Lisl. Univerzita v Oslu každoročně uděluje cenu Lisl a Lea Eitingerových osobnostem a institucím za mimořádný přínos v oblasti lidských práv.

Vědecký i lidský osud Lea Eitingera se uzavřel 15. října 1996 v Oslu. V Norsku je dodnes považován za jednu z nejvýznamnějších osobností moderních dějin.

Bibliografie:

Eitinger, Leo; Krell, Robert; Rieck, Miriam. (1985) The psychological and medical effects of concentration camps and related persecutions on survivors of the Holocaust: A research bibliography. Vancouver: University of British Columbia Press.

Eitinger, Leo. (1984) The antisemitism in our time: A threat against us all. Oslo: The Nansen Committee.

Eitinger, Leo; Schwarz, David. (1981) Strangers in the world. Bern: H. Huber.

Eitinger, Leo. (1980) Psychological & medical effects of concentration camps: Research bibliography. Haifa: Ray D. Wolfe Centre for Study of Psychological Stress, University of Haifa.

Eitinger, Leo; Strøm, Axel Christian Smith. (1973) Mortality and morbidity after excessive stress: A follow-up investigation of Norwegian concentration camp survivors. Oslo and New York: Universitetsforlaget.

Eitinger, L.. (1972) Concentration camp survivors in Norway and Israel. The Hague: Martinus Nijhoff.