Osudové setkání
Následující ukázka z knihy norského novináře Magneho Skjæraasena Lékař pro život. Příběh Lea Eitingera vypráví o okolnostech, za nichž se protnuly poprvé životní cesty světoznámého psychiatra a světoznámého spisovatele. Kniha vyjde začátkem listopadu v překladu Miluše Juříčkové v nakladatelství Doplněk u příležitosti brněnské konference ke 100. výročí narození Lea Eitingera.
Jednou v lednu přivezli do nemocnice šestnáctiletého chlapce z transylvánského Sighetu. Měl vředy na patě. Museli jej operovat, jinak by se ocitl v ohrožení života - vězni, kteří nemohli chodit, měli jen malou šanci na přežití. Chlapec se bál, ale lékařům důvěřoval. Eitinger sám jej neoperoval, ale seděl u něj a držel jej za ruku, dokud chlapec neomdlel - neměli jej jak uspat. Když se chlapec probral, podíval se Eitingerovi do tváře. Na ten pohled pak Leo Eitinger nikdy nezapomněl. O mnoho let později o tomto setkání chlapec napsal:
Přišel lékař, aby mi řekl, že mě budou další den operovat. "Neboj se," uklidňoval mě, "všechno bude v pořádku." Druhý den v deset hodin mě odvezli na operační sál. "Můj" lékař tam byl. Uklidnil jsem se. Cítil jsem, že když bude u operace, nemůže se nic stát. Každé jeho slovo účinkovalo jako balzám a každý jeho pohled byl jako záblesk naděje. Řekl mi: "Bude to trochu bolet, ale to přejde. Zatni zuby!" Operace trvala hodinu a proběhla bez umrtvení. Ze svého lékaře jsem nespouštěl oči. Pak jsem ztratil vědomí.
Když jsem zase přišel k sobě a otevřel oči, viděl jsem jen něco velkého bílého - své prostěradlo. A pak obličej lékaře, který se nade mnou skláněl: "Všechno šlo dobře. Jsi statečný chlapec. Teď budeš dva týdny tady a je to. Dostaneš dobře najíst a tvoje tělo a nervy si odpočinou…" Jen jsem pozoroval jeho pohybující se rty. Téměř jsem nerozuměl, co říká, ale zvuk jeho hlasu mě uklidňoval. Náhle mi na čele vyrazil studený pot: Necítím nohu! Amputovali mi ji? "Doktore," koktal jsem, "doktore!" "Copak je, chlapče?" Neměl jsem sílu se zeptat. "Doktore, mám žízeň…" Podal mi vodu a usmál se. Pak se chystal odejít za dalšími pacienty. "Doktore?" "Copak?" "Bude moje noha zase v pořádku?" Už se neusmíval. Začal jsem se bát. "Věříš mi, chlapče?" "To ano, doktore." "Dobře. Tak mě poslouchej - za čtrnáct dnů budeš úplně v pořádku a budeš chodit jako ostatní. Tvoje pata byla plná hnisu, museli jsme ránu vyčistit. Nohu jsme ti neamputovali, uvidíš, za čtrnáct dnů budeš běhat zdravý jako rybička."
Několik dnů poté přišel rozkaz nemocnici evakuovat. Chlapec utekl. Dostal strach, že SS bude chtít všechny pacienty v nemocnici zlikvidovat. Ten chlapec válku přežil. V roce 1966 přijel do Osla a znovu uviděl tvář, která se nad ním skláněla v nemocnici koncentračního tábora. Okamžitě ji poznal, ale nic neprozradil. S Eitingerem se stali blízkými přáteli; teprve o deset let později, na sympoziu na Long Islandu v New Yorku, vyšly souvislosti najevo. Tenkrát napsal chlapec knihu Noc. Mnozí se domnívali, že jde o vymyšlený příběh, že tak hrozné ony popisované události být nemohly. Ale chlapec, který mezitím samozřejmě dospěl, ukázal náhle přímo na Lea Eitingera sedícího v sále. "Támhle," řekl, "sedí lékař, který mi zachránil život." Eitinger zůstal jako opařený. Chlapce s bolavou nohou si pamatoval, pamatoval si chlapce jménem Elie Wiesel. Jednoho dne měl být u toho, když chlapec ze Sighetu přebíral v univerzitní aule v Oslu Nobelovu cenu míru.