Téma

Před volbami

Naše členka Táňa Fischerová. Foto Wikimedia Commons

Všeobecná skepse veřejnosti vůči politice je nepopiratelnou realitou a znamená nebezpečí: rezignaci občanů na vývoj vlastního státu a zelenou pro ta nejhorší řešení. Je však možno se pokusit tento trend zvrátit ve volbách, ať už krajských, senátních či později prezidentských. Všechny spolu úzce souvisí. Někteří noví kandidáti jsou příležitostí a ne náhodnou. Každý si může najít svého.

Začnu od nás, jinak ani nemůžu. Kulturní noviny jsou založeny na družstevním základě, tedy na neuzavřené síti členů různých názorů i politického přesvědčení, jimž je společné jedno − ochota se angažovat či přinejmenším přispět bez nároku na sebeprosazení ke společenské aktivitě, již členové považují za smysluplnou.

V našich řadách je tak téměř od počátku dnešní kandidátka na prezidenta Táňa Fischerová, bývalá nezávislá poslankyně a žena, jež se dlouhodobě společensky angažuje. Dále je mezi námi již dlouho muž, jenž byl mnohými jako možný prezidentský kandidát veřejně zmíněn, on sám to odmítl, filosof Erazim Kohák. Jedním z našich nejdůležitějších autorů je bývalý poslanec za KDU-ČSL Ludvík Hovorka, nyní kandidující na senátora ve Zlínském kraji. Člověk, jenž se z osobního přesvědčení naplno angažuje v problematice zdravotnictví i mimo parlamentní lavice a jemuž jsou osobní čest a svědomí více než stranická poslušnost. V našich řadách jsou též od počátku lidé, kteří se pokoušejí oživit a očistit sociálně-demokratickou politiku v jejích nejlepších historických tradicích - tedy návratem od mocensko-klientelistického molocha k programovým idejím a k akcentu na sociální problematiku. Kolegové Patrik Eichler a Dušan Krátký jsou z okruhu Masarykovy demokratické akademie, patřil k nim i nedávno zesnulý Jaroslav Šabata, a z těchto kruhů také vzchází podpora Jiřího Dienstbiera mladšího jako sociálně-demokratického prezidentského kandidáta, sympatického svým odporem k účelovým kšeftařským koalicím.

Jak na to?

Účelem tohoto článku není přesvědčit čtenáře o tom, koho mají volit. Nezastírám své sympatie k těm, jež zde uvádím, jsou to však především příklady. Jde mi spíše o nalezení klíče, jak uvažovat o perspektivních kandidátech obecněji, pokud člověk chce, aby občanská společnost získala na váze a nepřihlížela pouze bezmocně oněm vzdáleným dějům "tam nahoře". Ve svém okolí se setkávám s názorem, že buď má člověk volit toho, kdo má zřetelnou šanci na zvolení - a to jsou podle průzkumů zatím jména Zeman či Fischer -, a nebo nemá cenu se volbou vůbec zaobírat, protože vyhrají právě ti dva. Jeden jako reprezentant populistického a zvulgarizovaného pojetí moci zaklíněného v podivném lobbistickém podhoubí, druhý jako představitel profesionální mocenské technokracie, která udržuje status quo, ať je jakýkoli, s chladnou maskou odborníka a minimální sociální empatií. Fischer je podporován velkým kapitálem (Chrenek), kteréžto přiznání mu budiž připsáno ke cti.

Výše uvedený názor je zavádějící, protože neobyčejně zjednodušující a prozrazuje netrpělivost. Neuvažuje o společnosti jako o organismu, který se neustále vyvíjí a je třeba na něm trvale pracovat - tříbit principy, hodnoty, mechanismy. Každý, kdo jde do politicko-společenského angažmá, něco symbolizuje. Něco, o čem je dobré přemýšlet, protože působení takového symbolu zakládá náš zítřek. A to na úrovni občanské společnosti stejně jako ve sféře praktické politiky. Problém symbolu je, že může být spojen i s projekcí - do dotyčného na základě vnějších projevů či vhodné medializace vkládáme svoje představy, aniž bychom si předtím ověřili, jak funguje ve skutečnosti. Anebo si některé známé skutečnosti neumíme propojit. Riziko zklamání je pak obrovské - to je příklad všech těch "zázraků", které měly pozvednout naše politické poměry, naposledy Věci veřejné a do budoucna například ANO.

Nejsme naštěstí už ve fázi krátce porevoluční, nezačínáme na zelené louce, takže už máme ve svých úvahách na co navazovat. Je také jasné, že to, co kandidáti hlásají ve svých programech (s čímž více či méně můžeme i polemizovat), musí jít bezpodmínečně ruku v ruce s tím, jak fungují - jestli jsou ve svém konání zásadoví, jestli jsou otevření a přístupní dialogu. Tyto principy jsou zárukou perspektivního vývoje každého politika. Protože dokonalé bytosti neexistují.

Osobnosti jako symboly občanské společnosti

Táňa Fischerová je příkladným reprezentantem občanské společnosti. Kdo si dá tu práci a projde si přehled jejího působení jako nezávislé poslankyně na kandidátce Unie svobody (k parlamentnímu archivu se lze dostat přes stránky www.prezidentkatanafischerova.cz), musí ocenit jednak její píli, kultivovanost a pečlivost v přípravě, a jednak odvahu jít z principielních důvodů často i proti názoru vlastního klubu. Její životní zkušenost a ochota se angažovat bez ohledu na prebendy se promítají do její politické práce zcela důsledně. Těžiště jejího působení lze vnímat v rovině sociální, i když zodpovědně přistupuje k jakékoli oblasti, v níž se angažuje.

Podobnou úlohu by mohla - tentokrát v senátních volbách - sehrát bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová (www.eliskawagnerova.cz), která také není spojena s žádnou velkou stranou, a dokonce se vícekrát nebála proti politickým strukturám vystoupit. Její silnou stránkou je nejen snaha o oddělení soudní moci od vlivu politiků, ale také účast v aktivitách, které chtějí vrátit státu jeho nezadatelné funkce v oblasti školství, zdravotnictví a sociální. Ty jsou zásadně ohroženy privatizačními snahami současné vlády.

Pozoruhodné je, že obě tyto osobnosti disponují podporou Strany zelených, která jako politická strana je na okraji české politiky, zato jako prostor, v němž se objevují inspirativní osobnosti a důležitá občanská témata, je nezastupitelná. Tato strana na Zlínsku podporuje také lidoveckého kandidáta na senátora Ludvíka Hovorku (výslovně jen jeho), který je příkladem druhého typu symbolické osobnosti.

Osobnosti jako symboly rozvoje politické kultury

Ludvík Hovorka je na jednu stranu svou zásadovostí mnohdy až nepříjemnou komplikací stranického prostředí, jež tíhne k politikaření, na stranu druhou zas je pro KDU-ČSL výzvou k sebereflexi a vnitřnímu tříbení. Jeho prestiž ve Zlínském kraji by měla být pro jeho stranu ve zbytku republiky důvodem k zamyšlení. Obdobným způsobem se v posledních letech profiluje v řadách sociální demokracie Jiří Dienstbier mladší, jehož zásadové postoje ke korupčním a klientelistickým trendům vyvolávají i ve vlastní straně značnou nevraživost. Právě jasná podpora tohoto kandidáta pro jakoukoli veřejnou funkci je podporou očistných snah nejen v sociální demokracii, ale i v nejvyšší politice. Za Dienstbierem stojí část sociálních demokratů, ale on sám se nespoléhá jen na jejich podporu, protože nechce být vnímán jenom jako stranický kandidát. Aniž musel, vyhlásil svou kampaň, sbírá podpisy občanů jako každý další kandidát a jezdí mezi lidi.

Před následujícími volbami je tedy dobré si ujasnit, co vlastně člověk od politiky a politiků chce. Každý jistě najde ve svém okolí někoho, komu při bližším zkoumání může důvěřovat více než jiným. A o to jde. Náš stát bude takový, jak se o něj budeme starat. I my.