Slovanská epopej stále živá
Nedělní státní svátek je příležitostí zamyslet se nad tím, kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme. Osudy Muchova monumentálního cyklu lze také vnímat jako příběh českého vlastenectví.
Těžko hledat výtvarné dílo, které by v souvislosti se svátkem 28. října bylo tak aktuální jako Slovanská epopej Alfonse Muchy, tak živě působící ve smyslu národním jako cyklus obrazů dokončený před více než osmdesáti lety.
Slovanská epopej je od začátku května vystavena v pražském Veletržním paláci. Přicházejí sem týden co týden dva tisíce lidí. To je slušná manifestace vztahu k národu a k národním dějinám. Jistěže řada lidí sem míří především kvůli umění, jistěže část návštěvníků jsou turisté z ciziny. A také je třeba připomenout, že Alfons Mucha měl v úmyslu vytvořit spíše dílo panslovanské. Stvořil však dílo především národní, apoteózu českého národa a jeho slavné minulosti. Národa, jemuž včlenění do širšího kontextu Slovanstva dodává na síle a sebevědomí, národa, který se tímto prostřednictvím pozdvihuje ze středoevropského prostoru a směle se staví po bok jakémukoliv evropskému národu jinému. S hrdostí, jakou mají v sobě Irové, Holanďané, Norové. Mýty ožívají, či právě prostřednictvím Muchových pláten vznikají.
Muchova Slovanská epopej nezájmem veřejnosti netrpěla nikdy - lidé si v ní vždy dokázali najít své. Pokud jde o současnost, je tu evidentní souznění s žánrem fantasy, na malbách ohromujících svými formáty jako obří filmová plátna se vznášejí bájná božstva, vztahují paže mytičtí hrdinové, a září krásné ženy v kulisách velkolepě fantastické architektury. Diváci žasnou.
Alfons Mucha si kdysi vyžádal na městu Praze, které od něj Slovanskou epopej dostalo darem (Muchovu práci zaplatil americký milionář Charles Crane), že pro jeho dílo bude postaven důstojný prostor, v němž bude epopej natrvalo umístěna. Město to přislíbilo. Svatostánek pro Slovanskou epopej však doposud postaven nebyl. Je to škoda, teprve v památníku na památném místě stojícím by dílo mohlo působit plně a v intencích své ideje. A nemuselo by to být nutně v Praze, přímo se nabízejí mytická místa českého národa jako Říp či Blaník, kde by souznění genia loci s Muchovým národním cyklem bylo jedinečné a patřičné - a jistě by to tak vnímali i návštěvníci takovéhoto místa vpravdě národního.
Ve Veletržním paláci je Slovanská epopej zařazena do kontextu uměleckého, nikoliv národního. Celý Veletržní palác je plný výtvarného umění devatenáctého a dvacátého století, a nutně tedy Slovanskou epopej včleňuje do těchto souvislostí. Což není právě šťastné. Výtvarné umění se vydalo v době, kdy Slovanská epopej vznikala, jinými směry, což je přímo ve Veletržním paláci doložitelné mnoha příklady. Mucha byl ostatně i v době svého vrcholu především tvůrcem umění užitého, mistrným dekoratérem, nikoliv umělcem typu Gustava Klimta, svého vrstevníka a občana téhož Rakouska-Uherska, v němž vyrůstal i Mucha. I Slovanská epopej je z uměleckého hlediska spíš dekorací, výtečně řemeslně zpracovanou, ve stylu nikoliv secesním, ač ten tu probleskuje, ale monumentálním, stojícím jaksi nad uměleckými směry, jehož záměrem je především ohromit.
Výtvarná kritika se od Slovanské epopeje distancovala už za první republiky, stejně jako řada umělců. Což nijak neovlivnilo obdiv veřejnosti k tomuto dílu a zájem o ně. Přikládat na Slovanskou epopej měřítka uměleckých avantgard dvacátého století je ovšem nepřípadné. Pokud by byla umístěna tam, kde si Mucha přál, to znamená na historicky významném místě ve vlastní budově, například na mýty opředeném Vyšehradě, jistě by dnes byla nejméně tím, čím je Maroldovo panoráma bitvy u Lipan či zobrazení bitvy se Švédy v zrcadlovém bludišti na Petříně. Nejméně, neboť toto dílo má mnohem větší měřítko, jak faktické, tak v rozmachu svého gesta. Díky historickým okolnostem ale k postavení pavilónu pro Slovanskou epopej nikdy nedošlo. A ani současná společenská situace se nejeví být takovou, jaká by uskutečnění Muchova snu přála. Z jejího pohledu by bylo nejlepší naopak Slovanskou epopej půjčovat za provizi do celého světa - jednání s Japonskem jsou v tomto směru už v plném proudu.
Kam s ní? Tak se jmenuje dokumentární film o nepříliš šťastném osudu epopeje, běžící v expozici na obrazovce. Ano, výstava ve Veletržním paláci definitivním řešením není, či by neměla být. O svá práva se stále hlásí i Moravský Krumlov, město, kde po odvezení Muchova díla do Prahy skončil turistický ruch. Ročně zde epopej zhlédlo dvacet pět tisíc návštěvníků. V Praze by to mohlo být sto tisíc, pokud návštěvnost vydrží. Přes tento trvalý zájem je postavení budovy přímo pro tento cyklus maleb, která by jej na důstojném místě svázaném s českými dějinami konečně umístila tam, kam patří, a kterou si zaslouží, stále v nedohlednu. Je to příznačné. Ale zároveň nepřípadné. Muchovo dílo totiž vzbuzuje v návštěvnících city obvykle vysmívané, zakrývané, popírané či ironizované. Vlastenectví, hrdost na vlastní národ a minulost. Tváří v tvář Muchovým monumentálním plátnům se ukazuje, že to v lidech přece jenom je. Což je pozitivní zjištění. A nejen v souvislosti s 28. říjnem.