Muž bez vlastností
Mnoho argumentů, proč by Jan Fischer neměl být prezidentem, jen špatně skrývá antisemitské předsudky. Někteří naši spoluobčané nedokážou svůj život naplnit jinak než nenávistí vůči nějaké vymezené skupině lidí, ať to jsou židé, komunisté nebo třeba pihovatí. To by mohlo vůči Fischerovi vyvolat sympatie u příčetnější části populace. Sám kandidát vystupuje jako zastánce zdravého rozumu, varuje před demagogií a nesnášenlivostí. Oproti svým soupeřům se jeví jako nejmenší zlo.
Přitom od současného prezidenta už jsme si nechali líbit tolik, že se nelidské nároky na jeho nástupce zdají absurdní. Jan Fischer nejspíš nebude na zahraničních návštěvách krást tužky ani urážet hostitele hraběcími radami. Působí jako člověk střízlivý, který nemá potřebu se neustále předvádět. Ovládá jazyky, dokáže vystupovat na veřejnosti, má zkušenosti z funkce premiéra. Samá pozitiva a sociální jistoty. Nebo je to trochu jinak?
Příslovečná popularita Fischerovy vlády logicky vyplynula ze špatných zkušeností Čechů s politickými stranami. Proto se u nás stále sní o apolitických odbornících, kteří nepředpojatě zvolí nejlepší řešení. Úřednická vláda z let 2009-2010 lidi neobtěžovala žabomyšími šarvátkami a ideologickou zapšklostí, nedělala nepopulární opatření, ovšem odhodlala se i k některým podivným majetkovým přesunům, v tom jí slabý mandát nevadil. Představa, že se dá tak vrtkavá věc jako lidská společnost řídit objektivním algoritmem, je zřejmě důsledkem faktu, že se u nás tradičně technické vzdělání upřednostňuje před humanitním, které už prokázalo snadnou zneužitelnost. Sny o osobnosti neušpiněné partajními intrikami vedly až k tomu, že mnozí chtěli na Hradě vidět Zdeňka Svěráka, Helenu Illnerovou či Karla Gotta. Fischer by se k těmto jménům rád přiřadil, ale bohužel zapomíná, že není tak zcela nepopsaným listem…
Jan Fischer se v celém svém životě dopustil jediného samostatného politického činu a právě jeho důsledky teď nepěkně komplikují jeho kandidaturu. Leckomu včetně mne připadá divné, že zrovna bývalý dlouholetý člen komunistické strany předem vyhlašuje, že odmítne jako prezident jmenovat komunisty do vlády. Jistě, členy KSČ byla řada lidí a mnozí z nich se dosud těší všeobecné úctě. Pohnutky ke vstupu byly různé, od upřímné víry v marxleninskou ideologii až po snahu získat funkci, jež byla podmíněna vlastnictvím rudé knížky. A nemuselo to být jen z čirého kariérismu, ale i ze snahy vykonávat tuto funkci k obecnému prospěchu. Soudit tyto věci je po letech dost ošidné.
Problém je v tom, že Fischer se nikdy v životě aktivně neangažoval ve veřejných záležitostech, vždy jen spolehlivě plnil instrukce. Jeho obliba jako by potvrzovala výroky o rebiedermaierizaci české společnosti, z níž se vytratily náročnější vize a nahradila je moudra typu "bližší košile než kabát", "nehas, co tě nepálí", "co je doma, to se počítá". Fischerovy názory připomínají Cimrmanovu filosofii externismu - je-li sám prázdný, o to snáze zrcadlí myšlenky zvenčí. Neboť neexistovat ještě neznamená nebýt v okolním světě patrný.
Kampaň pro Jana Fischera je vedena tak chladně a neosobně, že připomíná spíše uvedení nového pracího prášku na trh. To i v týmu Jany Bobošíkové by člověk našel více idealismu, byť dosti zvráceného. V atmosféře všeobecné nedůvěry se nelze divit hlasům, že novináři ve svých průzkumech neoznačují Jana Fischera za favorita volby tak zcela nezištně. Například mně se zatím nikdo neptal, i když si za to asi můžu sám, protože té mládeži se složkami, co překáží provozu v Brně na České, už dávno neodpovídám na pozdrav.
Náklady na volební kampaň se dají z vlastních úspor uhradit jen stěží, je tedy nutno hledat sponzory. To se ví a je tomu tak i v jiných zemích; pořád je to férovější než zákulisní zastrašování zdravých nemocných poslanců při parlamentní volbě. Ale vazby Jana Fischera na podezřelé firmy jako Czech Coal nebo AGEL vyvolávají nutně otazníky, zda je skutečně tak nadstranický, jak prohlašuje. Přece jen, z titulu své funkce musí být informovaný o poměru sil v zákulisí lépe než kdo jiný. A současná oligarchie už zoufale potřebuje tvář aspoň o chlup lidštější, než je ta Kalouskova.
Ať už se Jan Fischer v médiích prezentuje coby rozšafný Honzík z lidu či mocný muž, který kamarádí s Kissingerem, oboje působí hlavně zoufale křečovitě a ukazuje kandidáta jako člověka, jehož myšlenkový horizont je značně omezen ekonomistickým viděním světa. Chybí mu nadhled a šarm, s využitím oblíbeného klišé by se snad u něj dalo mluvit až o normalizační šedi. Snad by v případě jeho zvolení bylo nejlépe vyšít na prezidentskou standartu heslo: "Přizpůsobivost vítězí."