Nebyli jsme při tom
Tragický příběh Jerzyho Kosińského ukazuje, jak problematický může být v dobách mediokracie literární úspěch a jak trpce chutná exil.
Jerzy Kosiński (1933-1991) vypadl ze seznamů povinné četby ještě rychleji, než se do nich dostal. Svědek holocaustu a ztělesněné svědomí světa byl zavržen coby provokatér, psychopat a nakonec usvědčený plagiátor. Když se ukázalo, že král je nahý, mnozí z jeho dosavadních propagátorů si rádi plivli a přidali k faktům šosácké pomluvy. Jeho osud vypovídá mnohé o současné kultuře, která dává před literární kvalitou přednost zákulisním pikantériím. Američané Kosińského pokládali za morální autoritu a s nejpovrchnějším moralizováním jej pak také zavrhli. Vzestup i pád měl vlastně stejné příčiny: příliš doslovné ztotožnění autora s jeho postavami.
Kosińského život, včetně jeho dosud neobjasněné sebevraždy, inspiroval polskoamerického autora Janusze Głowackého k románu Good night, Džerzy. Není to ovšem faktografický životopis, jako spíše úvaha nad podstatou spisovatelského řemesla. Kolik z toho, co se o Kosińském vypráví, je pravda a co je jen barnumská reklama využívající skrytá přání čtenářů? Dokážeme poznat pravdu - a chceme ji vůbec poznat?
Není možná tak důležité, že Kosińského bestseller Byl jsem při tom svým obsahem nápadně připomíná knihu Kariéra Nikodema Dyzmy, kterou napsal ve třicátých letech Tadeusz Dołęga-Mostowicz (později podle ní v Polsku vznikl i úspěšný televizní seriál). Příběh oligofrenního zahradníka, který se stal hvězdou díky tomu, že jeho banální výroky mocní interpretovali jako geniální orákula, vykazuje četné paralely s osudem Kosińského samotného. Ukazuje, jak málo profesionálních i lidských kvalit je potřeba k tomu, aby se člověk v dnešním světě prosadil.
Za Kosińského arivismem a krutostí lze totiž vysledovat především nevyléčitelnou osamělost. Ačkoli se stylizoval jako bytostný individualista, neustále byl na někom závislý, potřeboval někým manipulovat: manželkami, milenkami, redaktory, nakladateli. Jenže byl Kosiński opravdu takové monstrum, nebo jen šikovně vytušil, co se dnes očekává od prominentního umělce? Jaké běsy ho hnaly do stále vyšší hry, která pro něj nemohla skončit dobře? Psal reportáže o Sovětském svazu, kde v životě nebyl. Bezostyšně kradl pasáže z knih těch autorů, které přední američtí kritici nemohli znát. Mystifikoval ohledně své minulosti, aby vzbudil soucit středostavovského publika. Spojil politickou korektnost se sexuálními zvrácenostmi do koktejlu, který čtenáři milovali a zároveň se ho báli. Dokázal být elegantně sarkastický i primitivně násilnický, spekulovalo se o jeho sadomasochismu, narkomanii i o kontaktech na tajné služby. Údajně postrádal jakékoli stylistické nadání a zejména jeho nejslavnější dílo, drastický válečný román Nabarvené ptáče, je prakticky celé dílem ghostwriterů. Naproti tomu v přednáškách a televizních diskusích pronesl mnohé již zlidovělé bonmoty, byl autorem velmi pilným, sečtělým a přemýšlivým.
Głowacki nezapře úspěšného dramatika a filmového scenáristu: v knize není prostor pro úvahy a psychologické rozbory, hlavní je děj. Napětí dosahuje autor střídáním časových rovin - druhá světová válka, kdy se formovala Kosińského osobnost, osmdesátá léta, kdy dosáhl největší slávy (uvažovalo se o něm jako o kandidátovi na Nobelovu cenu), aby spadl z o to větší výšky, a současnost, kdy vypravěč knihy píše scénář k životopisnému filmu o Kosińském. Přesvědčivě zobrazuje postavy cynických kulturních impresáriů, kteří by se zrovna tak dobře mohli živit obchodováním se zbraněmi. Vedle skutečných postav vystupují i fiktivní, jako jedna z obětí Kosińského charismatu, ruská malířka Máša, která dá výstřednímu spisovateli přednost před svým bezmezně milujícím, ale katastrofálně nudným manželem. Dalším důležitým hrdinou knihy je samo město New York, které autor popisuje s mimořádným smyslem pro genius loci: noční parky, bulváry, bary a kavárny, elegantní rezidence i zanedbané etnické čtvrti. Město, do něhož přicházejí lidé z celého světa za lepším životem, na který však dosáhnou jen ti nejbezohlednější.
Američané ve své povýšenosti komolí polská jména - autor knihy je pro ně Džanus (což se odráží na jeho věrohodnosti, neboť to spíše než evangelistu připomíná pohanského boha dvou tváří), kdežto Kosiński je Džerzy; to zas může evokovat New Jersey, neútulnou a opovrhovanou suburbii New Yorku. Také autor Nabarveného ptáčete zůstal přes všechny své úspěchy outsiderem. Zrcadlo, které společnosti nastavil, bylo až příliš nemilosrdné a tak se logicky stal obětním kozlem.
Autor píše jako člověk, kterému už nic není divné - že městská správa dává chudým dětem boty výměnou za jejich zbraně, že předstírání homosexuality je nejrychlejší cestou k uměleckému úspěchu, že nejblahobytněji vyhlížejí účastníci konference o světovém hladu ani že pornokino už není stánkem neřesti, ale prostě nejlevnějším místem, kde mohou bezdomovci přečkat noc v teple. Jedna z nejsilnějších scén knihy zobrazuje majitele bufetu plačícího u televizní reportáže o letecké havárii. Jeho slzy však nezpůsobila lítost nad mrtvými pasažéry, nýbrž hrdost na muže hovořícího z obrazovky; na svého syna, který to z potomka chudých přistěhovalců dotáhl na reportéra a nyní měl to štěstí, že se vyskytl u důležité události.
Janusz Głowacki se nevyhýbá ani poněkud bulvárním rekvizitám, jako jsou mafiáni, prostitutky, špióni a drogová doupata. Závěrečná pasáž se pohybuje už na hraně kýčovité exploatace těch nejpokleslejších psychoanalytických klišé. Zdá se, že psaním o Kosińském si Głowacki vyřizuje tak trochu účty sám se sebou - také dosáhl většího úspěchu, než bývá u exulantů z Východu zvykem, což ho jistě muselo nějak poznamenat. Kniha je i pokusem o analýzu slovanské mentality; v Americe mají k sobě Rusové a Poláci logicky blíže než doma a mohou se tak bez předsudků podívat na to, co je spojuje, na svá historická traumata i vrozený sklon k sebezničení. Všechno utrpení přistěhovalců ovšem Američany zajímá pouze jako exotický námět, na kterém by se možná dalo vydělat. Už bylo spácháno příliš mnoho křivd a řečeno s básníkem: "Svět je jak srdce kulatý, a je-li do půle rozťatý, umírá."
Janusz Głowacki: Good night, Džerzy. Přeložil Petr Vidlák. Host, Brno 2012