Sůl země moravské (Janu Trefulkovi)
Na sklonku minulého týdne zemřel jeden z představitelů nejvýraznější spisovatelské generace po druhé světové válce. Generační druh Milana Kundery a Jana Skácela, spisovatel, redaktor, literární teoretik, angažovaný publicista, signatář Charty 77 a velký Moravan, Jan Trefulka (15. května 1929 − 22. listopadu 2012).
"Kdykoli spisovatele společnost nakopne, zostudí ho, vykolejí ho z jeho běžného života - udělala pro něj cosi velkého. Nejhorší je, zahrne-li ho poctami, úřady, prebendami. Spisovatel si ovšem nemůže nakopnutí inscenovat. To je potom nepoctivost a nemá to ten pravý blahodárný účinek. Pravé a krásné ostudy vznikají proto, že chce být společnosti co nejvíc prospěšný!"
Tato slova Jana Trefulky čteme na záložce jeho sbírky drobných detektivních povídek s názvem Nálezy pana Minuse (Československý spisovatel, Praha 1966). Evokují, možná vzdáleně, ale přece, Chestertonovy příběhy otce Browna. Nenápadný penzista se shodou okolností opakovaně připlétá ke kriminálním případům a napomáhá jejich vyřešení. S otcem Brownem jej spojuje právě ta nenápadnost, obyčejnost a bytostná lidskost, s níž se detektiv amatér zajímá o své bližní. Od Chestertona se Trefulka liší nejen originálním literárním stylem, ale i svým zakotvením. Tam, kde nás otec Brown provází anglickými reáliemi, Metoděj Minus zrcadlí moravské (přestože v textu jasně nepřiznané) pohraničí se vším jeho poválečným dědictvím. Jakkoli by mohly být Trefulkovy povídky "jenom" svého druhu detektivkami, jsou současně vrcholně realistickou sondou do života, v němž cokoli, co se vyděluje, co přesahuje, dostává na frak od lidské malosti, slabosti, závisti, zášti. Člověk se tu pohybuje ve zvláštně zšeřelém světě nasvíceném sporým světlem, jež - rozloženo pomyslným optickým hranolem - rozdělí se do vějíře paprsků různého původu: moravského, rakouského, německého, venkovského, reálně-socialistického… A v tom příšeří je starý pán jedinou jistotou, která na konci každé byť sebedepresivnější povídky zanechá stopu naděje a úlevy.
Proč se vracím k té staré knížce? Koupil jsem si ji před časem v antikvariátu a chtěl si ji nechat od autora podepsat. Při poslední návštěvě, někdy v loňském roce, jsme si povídali o našich novinách. Jan Trefulka, jenž žil nemocí uvězněn v bolesti a v přízemním pokojíku svého domu, viděl takové podnikání od počátku skepticky. Nevěřil už příliš v brzkou obrodu občanské angažovanosti, stejně jako skepticky posuzoval roli spisovatele v současné fázi vývoje společnosti. Petru Prouzovi v roce 2011 v rozhovoru pro Literární noviny řekl: "Možnost spisovatelů kriticky působit ve společnosti byla [v 60. letech] podmíněna oním strachem ze slova, sjezdy spisovatelů byly pro řídící funkcionáře noční můra, spisovatelé byli přece inženýry lidských duší, jejich slovům museli dát jakousi publicitu, která byla vždycky nebezpečná. Projevy spisovatelů nebylo možné snadno zapřít, i když útočily na samotné zásady vedoucí úlohy strany. Moc spisovatelů skončila v okamžiku, kdy se rozhodujícím faktorem ve společnosti staly peníze. Spisovatel se osvobodil od svého vlivu, když odmítá jejich prioritu, může si napsat, co chce, ale jeho názor nemusí být a není respektován, protože není podepřený vydatným bankovním kontem. Jenomže demokratická společnost nemůže nikde existovat bez uznávané opozice, zjaloví a připouští, aby se jí zmocňovali podvodníci všeho druhu a využívali anarchie, která mate významy slov. Může trvat léta, než se pod tlakem nutnosti objeví nová kritická generace, v níž musí spisovatelé opět nést břemeno odpovědnosti a touhy po pravdě."
Jan Trefulka svoje zbývající síly věnoval právě pořádání své publicistiky. V srpnu letošního roku mi poslal s věnováním a přáním zdaru Kulturním novinám svazek publicistických textů Doteky a posedlosti, který jako třetí díl jeho spisů vydalo nakladatelství Atlantis (Jakub Grombíř jej recenzoval v Kulturních novinách 25/2012 17. září). Výbor vypovídá o Trefulkově společenském angažmá více než výmluvně - na počátku se postavil proti falši ideologizovaného umění, závěr je věnován hodnotám v demokratické společnosti a hledání občanské identity. Volal jsem jeho paní Boženě, že bych mu rád osobně poděkoval, ale řekla mi, že by jej návštěva příliš unavila a že trpí velkými depresemi, takže jsem jej nechal jen pozdravovat…
"Moje maminka vždycky říkávala, že jsem se narodil na pochcanou Žofinku. (…) Teprve letos (1973) jsem začal přemýšlet o tom, že pochcanost mých narozenin může mít nějaký hlubší význam osudového předznamenání pro celý život. Do každé radosti, která mne potkala, jako by kdosi ucrkl podezřelého odéru. I ta země, do níž jsem se narodil, je při vší své kráse věkovitě pročuraná dobyvateli a okupanty z celé Evropy, i mládí, poznamenané válkou i osvobozením, i veškeré redakční kariéry, neustále pocmrndávané činovníky a cenzory, členství ve straně, důkladně pokropené dvojím vyhazovem, a vůbec politická kariéra, příznačně a přízračně vrcholící účastí na sjezdu, zasmraděném olejovitými výměšky cizích tanků. A mé knížky, vydatně promočené v papírnách, a rukopisy, které tady nikdy nevyjdou ani na páchnoucím balicím papíře? Něco tu není v pořádku - a kdo za to může?"
Tento Trefulkův fejeton z počátku sedmdesátých let citoval v nekrologu v Literárkách Ivan Matějka. A mně se spojil s popisem údělu spisovatele na záložce knížky, s údělem žitým, reflektovaným, ale současně vytvářejícím obrovské vnitřní napětí, jež se s velkou pravděpodobností podepsalo i na spisovatelově trápení posledních let.
V Janu Trefulkovi odešel člověk svérázný, statečný, velký spisovatel, přesvědčený Moravan a humanista, jehož názory i tvorba patří k silnému a charakteristickému koření česko-moravské literární kuchyně. Bude nám chybět v době rozmazávaných identit. A nebo raději: Máme se ke komu vracet.