Setkání s Jaroslavem Šabatou
Osobní vzpomínka Šabatova přítele a spolupracovníka z disentu i polistopadové politiky, evangelického duchovního Jana Šimsy, připomíná nedávné úmrtí (14. června) předního českého politika a politického myslitele.
Při rozloučení se zesnulým psychologem, filosofem a politikem Jaroslavem Šabatou jsem si s nejbližšími přáteli uvědomil, koho jsme ztratili. Vždyť on byl při tom, když se příznivci Charty měli a chtěli angažovat v přímé politice, v Brně ve vytvoření Občanského fóra, při převzetí budov, vytváření nových politických subjektů, pověřování demokratů do Prahy a také jsme se opravdu takto angažovali. Kde jsou ty doby, kdy jsme připravovali přednášky s diskusemi, kulturní večery, diskusní fóra a ovšem neúnavně opisovali články, ba celé knížky, Informace o Chartě a ovšem Obsah a další periodika (ba i Lidové noviny), a scházeli se k přátelským besedám, k soudům a vítání navrátilců z kriminálu a dokonce ke hře na rok 1905, kdy jsme představovali každý jednu velmoc.
Cesta k Šabatovi
O Jaroslavu Šabatovi jsme věděli od padesátých let, kdy nám jeho studenti (a studentky) vyprávěli o rozhovorech s marxistou, který přál široké demokraticky vedené diskusi. A po roce 1968 každé jeho slovo „nabývalo na váze“ čili závažnosti.
Za velmi dramatických až operetních okolností jsem byl v první polovině sedmdesátých let naléhavě požádán, abych něco zařídil pro Jaroslava Šabatu a jeho spoluvězně, kteří v plzeňské věznici na Borech sepsali a do „civilu“ propašovali společný dopis pro anglické komunisty, jmenovitě pro Mr. Gollana. Měl jsem to vyjednat prostřednictvím Ludvíka Vaculíka. Projednával jsem to za jízdy v našem autě (Wartburgu). Vaculík protestoval proti tomu, že se brněnští (a „borští“) přátelé na něho obracejí jako na „vyloučeného“ straníka. „To přece není žádná hodnota být odněkud vyloučen. I když mě vyloučili dvakrát. Poprvé nespravedlivě, podruhé právem, neměl jsem tam už lézt. Když se na mě někdo obrací jako na toho, kdo psal do novin, tak dobrá, pomůžu.“ Ovšem vyslechl mě a zařídil, co bylo potřeba. Jak reagovali ti angličtí soudruzi, to jsem už nezvěděl, ale ani mě to nezajímalo.
V roce 1975 jsme se přestěhovali do Brna. Ale Šabata seděl a seděl. Za letáky informující občany, že nemusí volit, nesouhlasí-li s vládou, že volit je výsada a ne povinnost, dostávali pražští přátelé měsíce či byli amnestováni, ale v Brně se roky nešetřilo. Šabata dostal šest a půl a souzeny byly i jeho děti.
Osobně jsem poznal Šabatu až po Chartě, začátkem ledna 1977 u Jaroslava Mezníka. Překvapil mne jeho zjev křehkého intelektuála. Takhle jsem si revolucionáře nepředstavoval! Ale začali jsme si na jeho návrh tykat a dal mi číst důvěrnou zprávu pro „vyloučené“ straníky, ač jsem byl nestraník. Na jednom místě jsem vyprskl. „Čemu se směješ?“ ptal se Šabata. „Zdá se, že někteří tví soudruzi si myslí, že i mezi příznivci Charty mají hrát vyloučení vedoucí roli,“ opáčil jsem. Šabata se uvolněně zasmál a já jsem pochopil, že souhlasně.
Další setkání bylo později u Šabatových na Kallabově. Tam jsem poznal Jiřího Müllera a setkal se i s Janem Tesařem, jehož jsem nepoznal, když přišel k nám, ač jsem ho už znal z procesu s Mirkem Dusem a Hejdánkovými. Tak byl kriminálem zbědovaný. Jednalo se o večerních přednáškách, které chtěl Tesař pojmenovat jako večerní univerzitu Jana Patočky, ale ostatní i přátelé ze Slovenska to vetovali. Lest dějin zaúřadovala a soustavným přednáškám říkali „univerzita Jana Patočky“ výhradně bezpečnostní pracovníci, asi aby dodali svým pokusům jim zabránit větší vážnosti.
Po mém pokusu zaujmout zprostředkující stanovisko, poněkud kompromisní, mne Tesař označil za sociálního demokrata (což z jeho úst vyznělo hanlivě). Jiří Müller se mi líbil promyšlenou lakoničností a tak jsem si také přestavoval revolučního či ilegálního pracovníka. Rozhodně vypadal revolučněji než Šabata.
Praktický psycholog a bytostný optimista
To ovšem byl pouhý začátek dobrodružného života v Brně, i když v tom byly absence jako třeba vězeňské extempore. Pozoruhodným spojenectvím či „aliancí“ byl vztah Jaroslava Šabaty k profesorce Boženě Komárkové. Ta si velice vážila Šabatovy praxe klinického psychologa. Při jeho obraně napsala, že kromě širokých programových perspektiv, o nichž diskutoval a přednášel mezi intelektuály, měl jeho život ještě jednu atitudu: jako profesionální a citlivý psycholog byl oporou řady mladých lidí, „zaskočených nepřízní osudu nebo cynickým sadismem policejních orgánů až k vratkému předělu mezi duševním zdravím a jeho ztrátou“, kteří potřebují přátelské a povzbuzující slovo, někoho, kdo je zná a koho znají důvěrně oni. Měl na ně čas, i když byl zavalen povinnostmi „vyššího zájmu“. A dále Božena Komárková napsala: „Znám jednoho z nich, který byl uvězněn už jako bezbranný sedmnáctiletý učeň. Léta se potácel mezi zdravím, ústavní péčí a novým vězněním. Nakonec, nikoli bez pomoci svého zkušeného a laskavého přítele, se stal vyrovnaným mužem zdravé logiky i odvahy.“
Podobně dokázal odborně prokázanou diagnózou čelit pokusům policejních orgánů zneužít sebevraždy mladého člověka. Ke cti jinak bezcitných „orgánů“ je možno konstatovat, že tyto pokusy o zneužití lidské tragédie brzy skončily.
Další silný rys Šabatovy osobnosti byl neutuchající optimismus a nadějný výhled do budoucnosti, snad jistý typ vizionářství. Do Brna přijel v již nastartovaných osmdesátých letech Christian Mellon (francouzský jezuita a mírový aktivista), jen aby viděl a slyšel Jaroslava Šabatu. Také slyšel: „Do dvou, tří let se Německo sjednotí, nebo dříve.“ Sám jsem měl představu, že ke sjednocení Německa dojde tak ke konci století. Mellon: „To Francie nedopustí. Ani další spojenci!“ − Šabata se smál: „Ať dopustí, nebo nedopustí, sjednotí se. To, na čem záleží, na jakém základě to sjednocení bude. Je třeba, aby to bylo na základě demokratickém, a ne jiném!“
Cesta k demokratické politice
A přece jednou došlo k tomu, že jsem byl optimističtější než Jaroslav. To bylo 8. či 9. října 1989. Byl jsem rozpálený, jak se nám podařilo ovlivnit velké shromáždění převážně mladých lidí, a to tak, že jsem byl „vyvolán“ jako předseda a řídil jsem druhou polovinu „mírové“ schůze. Tentokrát Jaroslav Šabata varoval: „Byli to převážně študáci. A my jsme přece jen rozpáleni tím, jak to shromáždění vypadalo. Měli jsme začít tak v roce 1985 nebo 1986. Teď už jsou bezpečnost, armáda i strana zabetonováni.“ Nesouhlasil jsem a poukazoval na vývoj v NDR. Měl jsem dojem, že se to „sype“. Co tedy máme dělat? – „Pokračovat, to jinak nejde, ale nedělat si iluze!“
Ale v neděli 19. listopadu jsem byl s oběma Jaroslavy (Mezníkem i Šabatou) v tom pravém bytě, kam přicházeli zástupci fakult a žádali informace, ale také papír, barvy, transparenty, hesla. S Mezníkem jsme šli za Jaroslavem a říkali mu: „Nemá se těm zástupcům jednotlivých fakult vždy něco říci, širší záběr, celkový smysl?“ Ale Šabata byl neoblomný: „Teď je třeba nechat študáky samy rozhodovat. Nesmějí získat dojem, že jim někdo radí nebo je nějak řídí. Na to, co máte na mysli, bude čas v pondělí a v úterý.“ Ukázalo se, že měl tentokrát pravdu. A když se „nechal“ sebrat, tak jen proto, aby u ještě rozhodujících orgánů prosadil ozvučení náměstí Svobody.
Při dalších zkušenostech jsem ocenil nově Šabatu jako „rozvážného politika nesnadné přítomnosti“, jak ho pojmenovala Komárková ve svém popřevratovém článku. A navíc jako demokrata. Když byl napaden, nedovolil to publikovat. Aby to nevedlo k napodobení. Když jsme za jeho nepřítomnosti u „kulatého stolu“ udělali chybu při jednání o primátora a jeho náměstci a radikálové (pozn. red.: Cibulkovo křídlo brněnského Občanského fóra) z té chyby vinili jeho, mlčel a nebránil se. Lež o jednání o obsazení magistrátu se opakuje dodnes. On však viděl demokratičnost v tom, že to usnesl „kulatý stůl“, zatímco on byl v Praze, a že je třeba začít se učit respektovat rozhodování demokratických grémií. Nu, při volbách se osvědčilo kroužkování a on dostal tolik preferencí, že se dal přemluvit k nástupu do Pithartovy „české“ vlády.
Buď jak buď, Jaroslav Šabata měl velký smysl pro přínos křesťanů do úsilí o demokracii a křesťanské tradice do moderního českého myšlení. Proto inicioval vydání Masarykovy Nové Evropy a napsal trochu vizionářskou předmluvu. Dal tak mimoděk za pravdu své partnerce v rozpravě Boženě Komárkové, která zakončila svou obranu v roce 1990 slovy: „Lidé typu skutečného Jaroslava Šabaty jsou biblickou solí země, a tím naší důstojné budoucnosti.“
Jan Šimsa (1929) je evangelickým farářem. Podepsal Chartu 77 a aktivně působil v disentu. Po roce 1989 organizoval Občanské fórum v Brně a poté přípravný výbor sociálně-demokratické strany.