Společně vpřed
Jaroslav Šabata se v průběhu polistopadového dvacetiletí nakonec protnul s politickým proudem, jenž byl blízko jeho dlouhodobým vizím, se sociální demokracií. Usilovně pracoval na tom, aby se tento ideový proud důsledně promítl i v politice České strany sociálně-demokratické. Opustil nás uprostřed rozdělaného díla.
Autentický sociální demokrat. Tímto označením vypravil Jaroslava Šabatu na poslední cestu Břetislav Rychlík. Co k tomu dodat? Snad jen, že ona charakteristika se týká sociální demokracie coby historického politického proudu, nikoli konkrétní politické strany. „Sociální demokracie přichází zdaleka, a proto také daleko míří,“ říkával v hluboké pokoře Šabata. Ovšem v ČSSD hrál roli zlobivého dítěte. Jinak to ostatně ani neuměl…
Polistopadová pouť Jaroslava Šabaty do ČSSD byla poměrně krátká. Po rozpadu Občanského fóra se přidal k Dienstbierovu Občanskému hnutí, ovšem ne každý jej tam rád viděl. V polovině devadesátých let tak Šabata už spoluformoval sociální demokracii.
Prakticky od prvního okamžiku se ale Šabata projevoval jako oponent Miloše Zemana a jeho stylu. Vadil mu populismus, primitivní rétorika, autoritářské tendence. Sociální demokracii si představoval jako programovou stranu, podobnou německé SPD, nikoli jako marketingový či technokratický projekt, který se pohybuje ode zdi ke zdi podle momentální situace. To chápal například Vladimír Špidla. Leč přesvědčit o tom Zemana nebo Jiřího Paroubka bylo nad lidské síly.
Jaroslav Šabata principiálně odmítal stabilitě se klanící tzv. opoziční smlouvu (1998−2002). Ve svém posledním textu věnovaném ČSSD v Deníku Referendum neopomněl napsat, že „protikladným typem stability jsou dynamické systémy založené na odvaze politiků větrat zatuchlé poměry posilováním pluralitního charakteru demokratického režimu a těsným spojenectvím s občany“.
V roce 2002 přivítal vládní koalici složenou z ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody. Z disentu byl zvyklý na spolupráci reprezentantů příbuzných politických proudů. V ideové výbavě sociálních demokratů, křesťanských demokratů, liberálních demokratů, ale i zelených viděl řadu styčných ploch, které podle něj mohly navázat na masarykovský humanismus a napomoci k výraznější politické a sociální emancipaci člověka.
Šabatovy horizonty
Šabatovo uvažování se ale neuzavíralo jen v národním rámci. Projekty, ke kterým se hlásil, přesahovaly hranice. Důležitá pro něj byla středoevropská perspektiva. Proto do poslední chvíle bojoval za zachování společného státu Čechů a Slováků, proto se léta angažoval v aktivitách pracujících na usmíření Čechů s Němci. Ovlivnil česko-německou smlouvu i deklaraci, pomáhal projektu odškodnění německých antifašistů. Skutečnost, že ČSSD šla občas proti většinovému veřejnému mínění a usilovala o co nejhlubší evropskou integraci, byla do značné míry dána prací Jaroslava Šabaty, který byl do posledního okamžiku jedním z nejbližších spolupracovníků Lubomíra Zaorálka.
Jaroslav Šabata se nebál velkých soust. Ještě krátce před smrtí se pustil do propagování německého poválečného ordoliberalismu, v němž hledal inspiraci pro obhajobu evropského sociálního modelu, který dnes čelí ofenzivě byznysových struktur a jejich patronů v politice.
Jako druhý úkol si stanovil oživit sociální demokracii a celou progresivní odnož tuzemské politiky na pozadí výběru příštího prezidenta. Šabata se jednoznačně postavil za Jiřího Dienstbiera. „Spor o Dienstbierovu kandidaturu není jen sporem o ducha i duši sociální demokracie, o způsob rozchodu se starou sociální demokracií, jejíž žoviální politické strejcovství se snoubí s partokratickou nostalgií po charismatických vůdcích. Sociálně demokratický spor je zároveň výrazem sporu o vnitřně stabilní novočeskou státnost,“ tvrdil a narážel tím na potřebu spolupráce všech humanistických sil na nápravě omylů, jež se podepsaly na odklonu od étosu listopadu 1989.
Přátelé Jaroslava Šabaty se zhusta hlásí k tomu, že pro ně byl klíčovou referenční osobou. Stále chtěl být v obraze, stále se pídil po informacích a v mžiku je uměl zpracovat v politický postoj, kterým aktualizoval a posouval dál svoji dlouhodobou strategii. Neznám nikoho jiného, kdo uměl tak pečlivě pracovat s detaily a i ve zdánlivě ztracené situaci v nich dokázal spatřit pomyslné světýlko na konci tunelu.
V Jaroslavu Šabatovi odešel nezvykle praktický politický vizionář. Je nyní velkým úkolem sociální demokracie udržet kurs, který ji pomáhal vytyčit a léta držet.
Lukáš Jelínek (1973) je politolog, člen Masarykovy demokratické akademie.