KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

9. září 1912 zemřel Jaroslav Vrchlický - básník, který je školou a médii vytrvale popisován jako nudný klasik. Tato představa však vypovídá spíše o povrchnosti jejích šiřitelů než o povaze Vrchlického díla.

Jaroslav Vrchlický je nepochybně známým pojmem z dějin české literatury, jen málokdo však dnes zná také jeho dílo. První, co se spolu s Vrchlického jménem takřka automaticky vybaví, jsou verše:

Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

To je jistě dobrá báseň. Ale z Vrchlického díla je to jen nepatrný zlomek. Stejně tak jen malou částí Vrchlického díla dramatického je Noc na Karlštejně, jediná Vrchlického hra, která se hraje i dnes. Obzvláště rádi se do ní pouštějí ochotníci, byť většinou v její muzikálové úpravě vycházející z filmu s hitovými melodiemi, k nimž Jaroslav Vrchlický nenapsal slova.

A do třetice je tu Vrchlického překlad Rostandova Cyrana z Bergeraku, dodnes se objevující na českých jevištích vedle pozdějšího - a nikoliv tak básnického - překladu Jindřicha Pokorného.

Svůj širák odhazuji v dál,
nechť s grácií tam leží on!
Plášť zvolna spouštím, jenž mě halí,
a tasím - luzný těla sklon…

Výborů z básnické tvorby Jaroslava Vrchlického vyšla celá řada. Ale prakticky všechny, a to i ty polistopadové, bohužel představovaly autora jako básníka mlžných, neurčitých nálad, jako parnasistního lyrika odtrženého od reality. Jediný výbor za celé dvacáté století, který byl a je jiný a živý, uspořádal na začátku padesátých let Jaroslav Seifert. Básník básníkovi rozuměl. A nejen rozuměl, Seifert měl Vrchlického poezii upřímně rád.

Autor mnoha tváří

O díle Jaroslava Vrchlického by se jistě dalo použít cimrmanovského příměru o sopce, která zasypala sama sebe. Jaký ale tato sopka měla význam pro dějiny české poezie, to bylo, je a zřejmě i vždy bude nedoceněno. Za života Jaroslava Vrchlického vycházela prakticky každý rok nejméně jedna jeho původní básnická knížka. A ty knížky se četly a českou poezii ovlivňovaly. Stejně jako jeho překlady, kterých bylo rovněž ohromné množství. Vrchlický přeložil Dantovu Božskou komedii i Goethova Fausta - už jen překlad jednoho z těchto základních děl světové poezie by u někoho vystačil na celoživotní dílo. Vrchlický byl první, kdo do češtiny přeložil verše Charlese Baudelaira - a Paula Verlaina, autora jen o devět let staršího než Vrchlický a tehdy vůbec ne evropsky známého.

Ještě za života Jaroslava Vrchlického však přichází básnická generace, která s myšlenkovým světem devatenáctého století a s českým národním obrozením radikálně účtuje. A symbolem všeho, co bylo, se jí stává právě Jaroslav Vrchlický. Nezaslouženě - Vrchlický nejenže připravil pro budoucí modernu půdu, ale v jedné ze svých mnoha básnických poloh byl sám modernistou, který citlivě a aktuálně reagoval na soudobé evropské „moderní básnické směry“. Zároveň byl ovšem i dovršitelem poněkud nemodernistických tradic.

Tragické zavržení titána se tedy traduje už od časů anarchistických buřičů. Přičemž dosti dlouho šlo jen o zavržení v rámci literárního společenství, ne u čtenářské obce. V posledním půlstoletí jde ovšem o zavržení takřka dokonalé.

Škoda. Vrchlického dílo si to nezaslouží. Ale snad ho tento osud nutně čekal, překračuje totiž rozměry pro básnické dílo obvyklé. Je příliš široké, nedalo se a nedá se dodnes zařadit do žádné škatulky. V nesmírně pestré škále Vrchlického původní tvorby najdeme jak monumentální skladby, jako je mytický epos Hillarion (se skvělým popisem „dračího doupěte“ jak ze soudobé fantasy), tak několikařádkové miniatury. A všechno ostatní mezi tím - villonské balady, shakespearovské sonety, verše à la Calderónovo drama, variace na Mickiewicze i Petrarku, baudelairovské temné vize, ohlasy severské Eddy i Vergilia, zpracování českých národních pověstí i lehounké popěvky na motivy lidových písní, vyrovnávání se s mohutností epiky Victora Huga i s francouzským symbolismem, stejně jako vroucně české verše v duchu Jana Nerudy. Vrchlický znal celou šíři soudobé evropské poezie, znal dobře poezii velkých evropských jazyků až k jejím počátkům, znal poezii antickou a věděl mnohé - většinou prostřednictvím překladů do evropských jazyků - i o poezii Východu, především o indické a arabské, jež ho inspirovaly o něco více než stará poezie čínská a japonská, kterou samozřejmě četl také.

Všechno to bohatství, o němž měl povědomí, chtěl „přinést domů“ - a v zásadě se mu to podařilo. Pracoval s takovým rozmachem, že svým způsobem nahradil práci celé jedné básnické generace, generace mnohem širší, než jaká by na konci devatenáctého století mohla v českých zemích reálně působit.

Život jako z románu

Ohlas na Vrchlického tvorbu ale nikdy nebyl jednoznačně kladný. Autor byl v české poezii tím, kdo se do její jisté provinčnosti nemohl vejít, a samovolně vyvolával kritické hlasy - přičemž jakoukoliv kritiku svého díla těžce nesl. Literatura byla jeho nejvlastnějším životem a kritika od lidí, kteří literaturu nebrali zdaleka tak vážně jako on, ho hluboce zraňovala.

Určitý sklon k bolestínství ve Vrchlického povaze by současná psychologie jistě mimo jiné vysvětlovala skutečností, že ho rodiče ve věku čtyř let odložili k bratru jeho matky, faráři v Ovčárech u Kolína. Strýc měl synovce velice rád, ovšem nahradit rodiče mu mohl jen stěží. V devíti letech se Vrchlický krátce vrací domů do Slaného, poté až do dospělosti žije životem chudého studenta své doby, který se jen málokdy dosyta nají a bydlí ve stísněných a v zimě studených podnájmech - v Praze, v Klatovech a opět v Praze.

Když si neúnavnou prací Vrchlický získá jméno v „národních kruzích“, přižení se v roce 1879 do majetné pražské rodiny, a to poněkud komplikovaně - miloval matku, vzal si dceru. A na chvíli uvěří svému štěstí, jež však trvá krátce. Ukáže se, že jeho žena má milence, který je otcem dvou ze tří dětí ve Vrchlického manželství. Oním milencem byl známý pražský herec své doby, který hrával také ve Vrchlického divadelních hrách. Vrchlický touží po harmonii a zázemí, po klidu na práci, ale osudově ho přitahují ženy, které mají o svém vztahu k partnerovi zcela jiné představy. A tak když si básník nachází novou lásku, je to vdaná žena z měšťanského prostředí, jejíž vztah k básníkovi je složitý. A tento propletenec vztahů trvá, ba komplikuje se o další peripetie a další lásky až do posledních let Vrchlického života; navenek je ovšem zachováváno dekorum.

Pokud jde o přátelství, to v uměleckém světě i v širší „lepší společnosti“ své doby Vrchlický lehce nacházel, ale také snadno ztrácel. Mnozí jsou okouzleni jeho charismatem a následně dříve či později zklamáni tím, že Vrchlický jim uniká do sfér, kam za ním nemohou, i tím, že mistrovi je snadné se znelíbit. Vrchlický celoživotně po přátelství touží, snadno se nadchne pro nové tváře i pro lichotníky, snadno je ale také opouští, s opakujícím se pocitem, že ho lidé zklamali.

Ale přece měl Vrchlický dva celoživotní přátele, kteří mu vždy byli oporou. Byli jimi básník Josef Václav Sládek a jeden z nejvýznamnějších lékařů své doby, Vrchlického spolužák z gymnaziálních dob Josef Thomayer. Oba při Vrchlickém vždy věrně stáli a podporovali ho, promíjeli jeho rozmary a věřili v něj nejen jako v tvůrce, ale také jako v dobrého člověka.

Vrchlického odkaz

Při obrovském rozsahu Vrchlického díla jistěže docházelo i k uměleckým propadům. Zvláště v milostné a přírodní lyrice bylo mnohdy variací na jediné téma přece jen příliš - bohužel právě jako přírodní a milostný lyrik je v posledním půlstoletí Vrchlický literárními historiky vnímán a představován. Přitom jde jen o jednu z mnoha jeho básnických poloh. Zdaleka ne vždy se také Vrchlickému báseň podařilo dotáhnout, mnohé zůstalo spíš jen načrtnuto a jaksi v půli cesty. Některé Vrchlického skici pak ovšem dopracovaly další generace, často nevědomě, někdy i v domnělé opozici vůči básníkovi, kterého považovaly za mrtvého klasika. Smutný osud pro básníka, který byl v rozměrech české literatury poněkud nepatřičný a přečnívající, který se jí vždy, a to s pokorou a neutuchajícím entuziasmem, snažil sloužit a kterého nikdy nezlomilo, že už za svého života trpěl nedostatkem uznání. Což o to, postěžoval si, ale šel neúnavně dál.

Finale

Když vidím knih svých řad,
jít mohu klidně spat.
Co moh jsem udělat,
zde jest!
A nedám si již rvát
své jméno ni svou čest.

Tyto pozdní verše jsou z období, kdy příměr o sopce, která zasypala sama sebe, dostává tragický rozměr. Jaroslav Vrchlický umírá na přepracování, ochromí ho mozková mrtvice a poslední léta jeho života poznamenává nemoc, zoufalství z neschopnosti psát a také nedobré majetkové poměry - Vrchlický žil ze své práce, kterou už vykonávat nemohl.