Viktor Špaček
...
Je tu něco neobvyklého? Bizarního? Podstatného?
Jako každý večer stojím na zastávce a nudím se,
jako každý čtvrtek se nad půllitry v protější hospodě
bimbají svraskalá nahá ženská prsa,
jako každý večer je někde v téhle ulici
divoce rozježděná kočka
a na asfaltu leží její mozek, plíce a střeva,
tak jako každý večer nakonec přijíždí tramvaj
a ulice je náhle prázdná
tak jako tenhle další každý večer,
který si nebude proč pamatovat…
Pro generační román nic
Pořád znova a znova se učí ovládat svoje nálady
a chápat svoje potřeby,
pořád znova a znova se učí vyznat
v neustále se měnících poměrech
najednou narostlých chlupů, náhle padajících vlasů,
najednou počatých a najednou odrostlých dětí,
pořád znova a znova se zapisuje do kurzů relaxace,
kurzů soustředění
a kurzů asertivity…
Samé nezajímavé věci každodenní reality -
pro generační román nic.
Jen že je tady už čtyřicet let
a čtyřicet let se učí žít.
Síla
Je to člověk, stojící pod šibenicí?
Anebo je to pomník?
Je to někdo, který došel až na konec
a teď se z vyvýšeného místa dívá zpátky na cestu,
která ho sem zavedla?
Ta žena, stojící nad zeleným svahem v Praze na Libuši,
vypadá podobně osudově.
Stojí tam tak významně.
Trčí tam a dívá se,
jako by už vůbec nemohla dál -
jako by už ve světě nebyla síla,
která by ji z tohohle stavu
byla schopná vytrhnout.
Po chvilce tu ženu vidím,
jak schází dolů na zastávku,
protože přijíždí autobus.
Nákupní centrum
Jediné, co se tu nemění, jsou obtloustlé paní,
které navštěvují malé otevřené fitcentrum na ochozu v druhém patře.
Postávají tam na jakýchsi podivných přístrojích,
vpředu se drží za taková řídítka
a kolem těla mají pás,
který třese jejich tukem.
Ona tady postává zase za pultem.
Teď už třetího obchodu.
Dva předchozí jsou zrušené.
Každý ten obchod byl poněkud jinde,
ovšem do toho fitcentra bylo vidět z každého,
takže se na ten třesoucí se tuk dívá pomalu už dva roky.
Dívá se na něj
a v jejím mladém, krásném obličeji
je za velkou, dlouhodobou otupělostí
vidět vlastně jenom jedno.
Tvrdé odhodlání
ve zdejších nesmírně nudných,
děsivě nestálých poměrech
vydržet
co nejdéle.
Vypravování
Když dojde řeč na pana Pelanta,
vždycky radostně vykřikuje: "Starej Pelant? Znám, znám,
s tím jsem měl kdysi velkej spor!"
A pak začíná vypravovat.
"Dělali jsme v holešovickým přístavu
takovou tu velkou železnou ženskou pro Gebauera,
on mi to řezal, já to tam vařil.
A pořád mám pocit, že mi to nějak nevychází.
Tak si to přeměřím a fakt,
všechny ty kusy byly tak o tři
pět milimetrů kratší.
Tak mu říkám: Pane Pelant, je to krátký!
Teda on už byl dědek taky hluchej, tak to bylo spíš:
PANE PELANT, JE TO KRÁTKÝ!
Ale slušně, slušně mu to říkám.
A on na mě vyvalí oči a vůbec nechápe.
Tak mu zase řeknu: Krátký je to, krátký,
dělejte to prostě delší!
No, a pak to začlo. Pak se rozčertil,
začal lítat podél vody a řvát,
že ho nějakej cucák nebude komandovat,
že ho nebudu nic učit,
že von dělal Stalinovi hlavu,
že von dělal Stalinovi hlavu!"
Co bylo s panem Pelantem dál,
ale už moc neví.
Šel pak nějak do důchodu
a měl rakovinu, nebo co.
Každopádně se zastřelil.
Rázně
Ten unylý zvuk letadel
které ve veliké výšce
přelétávají nad naším domem
Vždycky ho slyším až ve chvíli
kdy klesá
jako by to byl jen do nekonečna
protahovaný konec
Ale možná se všechno nemusí dít prudce
a v ostrých předělech
Jak dlouho už jsi se mnou nebyla
než jsem se s tebou rozešel
Ten unylý zvuk letadla
který od počátku jenom klesá
a těsně nad tichem
se rozplyne
Být
Městská knihovna, kuchyňka pro zaměstnance.
"A tak tím dvě hodiny projíždím knihy
a pak zjistím, že je ta věc vypnutá!
Polilo mě horko a říkám si,
ale jak to, že to nepípalo,
vždyť to muselo pípat,
když ty lidi s těma knihama chodili ven!
A jdu se podívat a hele,
on je vypnutý i ten rám!
A já to dvě hodiny projíždím
tím odmagnetizovačem
jak blbec! Ale co dvě hodiny,
bůhví jak dlouho je to vypnutý,
třeba týdny nebo měsíce!"
Smích, rozhození rukama,
legrační grimasa.
"Tak proč já tady vlastně jsem?!"
Pak je chvilku ticho, obličej ztěžkne
a jako by za ním prolétlo něco tmavého.
"Tak proč já tady vlastně jsem…"
Jak je to veliké
Vždycky si myslel, že je to velmi velké.
Teď všechnu tu fotodokumentaci svých prací,
všechny svoje sny, svoje úspěchy a třicet let práce,
všechno, s čím se kdy ztotožňoval,
dává v úzkých tmavých deskách
do rukou téhle dívky,
do které se na stará kolena
tak bláznivě zamiloval.
Slečna si všechno pečlivě, bystře prohlíží
hezkýma neúplatnýma očima
a mlčí.
On se dívá na její hranaté, vybíravé obroučky brýlí,
na její ruce, které netrpělivě, rázně obrací stránky
v jeho portfoliu,
a za svým zjevem dobře oblečeného, úspěšného padesátníka
cítí úzkost.
Vždycky si myslel, že je toho hodně.
Stačilo to pro Expo i pro Benátky,
bylo toho dost pro Kasselská Dokumenta,
kritiky o něm psaly,
že je to obrovská,
nepřeberná vizuální hostina.
Teď je to tak pro jednoho.
A to se v tom ještě nimrá.
...
Jenomže občas mi v tom mém těžce vybojovaném klidu
naježí vlasy podivný, svíravý pocit.
Jako by mě něco mohutného, velkolepého
někde tiše míjelo.
Jako bych byl na té své chatrné pramičce
na nějaké veliké řece
a cítil,
jak se kdesi v mlze po proudu
kolem mě pomalu sune
a odplouvá
obrovská výletní loď.
Obrovská výletní loď
plná lidí,
kteří o mně vědí,
ale mlčí.
Viktor Špaček (narozen roku 1976 v Praze) absolvoval sochařství na VŠUP, vydal básnické sbírky Zmínky a případky (2007) a Co drží Nizozemí (2010). Jeho texty lze také najít v antologiích Rapporti di errore (ed. Petr Král, Mimesis 2010), From a terrace in Prague (ed. Stephan Delbos, Litteraria Pragensia 2011), Nejlepší české básně 2011 (ed. Petr Král a Jan Štolba, Host 2011) a na stránkách www.viktorspacek.cz.