Rvavost jako fenomén doby
Události na pražském magistrátu jsou zajímavé hlavně tím, jak odrážejí celkovou atmosféru ve společnosti.
V polovině srpna proběhla událost, která se zdánlivě týká jen pražského dopravního podniku, ale její význam se zdá být obecněji platný. V podniku vlastněném pražskou radnicí totiž bleskově odvolali ředitele Vladimíra Licha, který den předtím podal několik trestních oznámení na členy minulého vedení společnosti. Událost poněkud se vymykající běžné letní okurkové sezoně byla v médiích patřičně dokumentována. Vladimír Lich byl dozorčí radou podniku kritizován, že nestačil prodloužit smlouvu dopravního podniku s pojišťovnou, což bylo většinou žurnalistů vzato jako více méně jasný fakt. Ačkoliv se tento argument zdá být na první i druhý pohled zcela zástupný, člověk nemusí mít zrovna velkou znalost komerčního prostředí, aby došel k závěru, že snad každá pojišťovna by byla ochotna podobně prestižní pojistnou smlouvu uzavřít třeba v posledních týdnech roku. V médiích ale nikde nezazněly hlasy z této branže.
Pražský primátor Bohuslav Svoboda má kredit člověka, který není spojován s žádnou korupční kauzou. Vedle toho se jeho oponenti z ODS jako David Vodrážka nebo z TOP 09, kterým je náměstek Jiří Nouza, jeví být momentálně silnější. V tomto směru se karty zdají být rozdány celkem jasně.
Dnešní mocenskou vrstvu - věkově kdesi od Topolánka až snad ke čtyřicátníkovi Vodrážkovi -charakterizuje vlastnost, která by se dala označit jako rvavost. Tendence urvat, co se dá. Svým způsobem je to pochopitelné. Tito politici jsou většinou lidé prázdných tváří, nulového kulturního potenciálu, kteří se chtějí prosadit a používají k tomu všechny schopnosti, jaké jim byly dány. Nebylo by to tak marné, pokud by se věnovali něčemu kreativnímu. Tím, že svoji agresivní touhu po prosazení uplatňují v politické sféře a současně s tím svoje sebehodnocení odvíjejí od výše vlastního bankovního konta, umocňují se v jejich případě hned dvě nebezpečné ingredience.
Člověku se v podobných situacích maně vybaví vzpomínky na dobu, kdy si ještě hrál hru na četníky a zloděje. Jak je možné, že těch četníků je dneska tak málo a mají tak malou moc, když přece v těch dětských dobách bylo všechno jaksi férověji vyrovnané? Jak idylicky a počestně vedle dnešních afér vypadají skutky z dob minulých, které spočívaly v tom, že občas někdo domů donesl z práce v aktovce nějaké to nedostatkové zboží, nechal si "za barák" složit fůru písku nebo se hodil marod, aby mohl něco doma vylepšit. To už se v podstatě nepočítá. Ačkoliv při určitém úhlu pohledu je to dnešní jen nafouknutím té minulé mentality.
Doba, kdy měli navrch četníci, trvala přes čtyřicet let a třeba se to jenom podle nějaké těžko postřehnutelné logiky dějin prostě muselo takto obrátit a my jsme se jen mávnutím motýlích křídel dostali do období, ve kterém mají navrch zloději. Bylo by bláhové se domnívat, že to ty rvavé politiky jednoho dne přejde. Pravděpodobnější je skeptický scénář, že budou rvát do té doby, dokud bude co. Totiž pokud je někdo nezastaví. Spravedlnost je v kauzách těchto velkozlodějů ve svém praktickém výkonu jaksi silně upozaděná, roztříštěná a v praxi neefektivní, určitě to však neznamená, že zcela zmizela.