Berlínská mozaika
Jeden z našich autorů se zúčastnil poznávací expedice složené z pedagogů a studentů oborů spadajících pod Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Svoje dojmy z německé metropole shrnul do volně plynoucího souboru črt a postřehů.
"Wir fahren nach Berlin, hu, hu, hu!!" Tento slogan provolávali před šesti lety na náměstích velkých německých měst naši sousedé, v době, kdy jejich fotbalové mužstvo usilovalo o postup do finále světového fotbalového mistrovství, které pořádali. Semifinále s Itálií nakonec prohráli, ale tohle masové skandování se toho času stalo evropsky známým. Vzpomněl jsem si na ně krátce před odjezdem naší muzikologicko-uměnovědné expedice do německé metropole. Noc před brzkým ranním odjezdem v 5:40 byla krátká, různé asociace procházely hlavou, někteří študáci šli z hospody rovnou do vlaku, jak už tomu tak někdy bývá…
Berlín se stal v posledních zhruba patnácti letech opětovně evropským fenoménem. Nejen velkolepou výstavbou znovuobnovené národní metropole, ale i životním stylem jeho obyvatel (je až udivující, nakolik tu třeba jezdí na kole), velkým přistěhovalectvím z asi poloviny Evropy (nejpočetnější turecká menšina si už může v opeře, alespoň v té komické, na displeji nastavit libreto ve své mateřštině), nepřehlédnutelnými uměleckými komunitami, velkými výstavami, koncerty, festivaly i přirozenou silou centra evropské politiky - ta oficiální jsou sice v Bruselu, Štrasburku nebo Lucemburku, avšak dominanci, německý motor evropské, převážně (bohužel) hospodářské integrace, vycítíte v centru Berlína intuitivně téměř na každém kroku.
Po téměř osmihodinové jízdě jsme přistáli na tříúrovňovém, šest let novém hlavním nádraží, jež se majestátně tyčí nedaleko centra metropole, kde bylo na místě dřívějšího Lehrter Bahnhof (podle městečka Lehrte) postaveno. Současné centrum drážní dopravy by se klidně mohlo jmenovat Hauptbahnhof-Wiese (louka), neboť v jeho okolí se stále nachází spousta nezastavěné travnaté plochy, kterou návštěvníci i místní zdupávají (div že se tu nepasou ovce) cestou do centra, směrem k nově postavené vládní čtvrti (dominují jí prosklené a vzdušné budovy Úřadu spolkového kancléře a ministerstva zahraničních věcí), k Reichstagu, k Braniborské bráně, třídě Unter den Linden a dalším dominantám a tepnám živě pulsující metropole.
Hostel na Lehrter Strasse je rovněž velmi dobrou adresou - patnáct minut pěšky od nádraží v bývalé západní zóně metropole, která byla v roce 1961 sovětským zásahem, betonovou zdí, brutálně rozdělena do dvou částí. "Jeden Berlin, druhý Berlin, husí kůže po těle," zpíval se svým nezaměnitelným ostravským akcentem ještě někdy v roce 1987 Pavel Dobeš. Vzpomínáte? Eventuálně, viděli jste Wilderův film Raz, dva, tři (USA 1961)? Pokud ano, jistě pochopíte rozpory poválečné německé společnosti i fakt, že Kennedyho výrok "Ich bin ein Berliner"při demonstrativní návštěvě západního Berlína v roce 1963 nebyl vůbec prázdným gestem - zejména pro téměř dva miliony jeho obyvatel, kteří se náhle ocitli v totálním obklíčení.
Stopy rozděleného města jsou ostatně více jak patrné i dnes, v Berlíně se nacházejí dvě urbanistická a umělecká centra - to historické, přirozené, v prostoru od Reichstagu k Alexanderplatz (Berlin, Alexanderplatz, známé sociální drama z doby výmarské republiky vytvořené spisovatelem Döblingem a v osmdesátých letech zfilmované režisérem Fassbinderem), a to druhé, z nezbytnosti vystavěné na západ od Braniborské brány. Najdete tu například ceněnou budovu filharmonie od architekta Scharouna, obrazovou galerii, v níž se nacházejí skvosty evropské malby od gotiky až po baroko, za rozlehlou Tiergarten (je to ještě park, nebo už les?) galerii moderního umění s aktuální retrospektivní výstavou vizionáře Johna Cage a o pár zastávek zdejším S-Bahn dále robustní budovu Deutsche Oper, jež byla vystavěna jako protiváha klasicistní opery na Unter den Linden. Překvapí Vás i rozlehlý bulvár s elegantní architekturou šedesátých a sedmdesátých let, tolik odlišnou od násilné monumentality až sorely v okolí hlavní berlínské třídy.
Metropoli na Sprévě jsme navštívili v době prodlouženého víkendu. Němci na rozdíl od nás (spolu s například Rakušany a Slováky) uctívají svatodušní svátky, a tak jsme mohli nasávat atmosféru velkoměsta v období tří volných dnů. Berlíňané polehávali (a často si četli) na dekách u kanálu Sprévy, v městských galeriích a místy i v soukromých bytech se pořádaly vernisáže a umělecké večírky, vůně grilovaného masa se šířila ze zahrad, stovky, možná i tisíce místních a turistů se povalovaly v parcích a na rozsáhlých travnatých plochách.
Sympatickým dojmem působí zejména městské galerie a ateliéry, které vznikly z bývalých nádraží, továren a skladů. Pozitivní atmosféru vytvářejí všudypřítomní cyklisté, udivující pro nás bylo malé množství aut i v širším centru nebo nápis na transparentu "Fahr nicht so schnell" ("Nejezdi tak rychle") se srdíčkem před rekonstruovanou budovou ministerstva dopravy. Podobný nápis s textem "Sei nicht du selbst!" ("Nebuď sám!") bylo možno viděti na budově jednoho z mnohých divadel.
Značně působivý je v duchu konceptuálního umění vytvořený památník zavražděným evropským Židům. Velká plocha šedých betonových kvádrů, účinnost genia loci se zvyšuje, vydáte-li se úzkými uličkami mezi kvádry z jedné strany na druhou. Uprostřed prostoru se výška kvádrů zvětšuje a vy mimoděk pozorujete, že se vás v tomto bludišti nečekaně zmocňují nepříjemné pocity blížící se počínající klaustrofobii. Povznášejícím zážitkem může být naopak návštěva filharmonie, zvláště máte-li štěstí na den otevřených dveří, kdy ze všech sálů rozsáhlého areálu zní klasická evropská hudba. Uvolněnou atmosféru v hlavním sále tu podtrhuje excelentní klavírista, který na dlouhotrvající potlesk obecenstva reaguje slovy, že je začátečník…
V Berlíně právě probíhá bienále, aktuálně velkými výstavami jsou v Jüdisches Museum Berlin Transit (židovská migrace z východní Evropy ve dvacátých letech) a v Historisches Museum Friedrich der Grosse, pruský imperátor, jenž v krvavých válkách s Marií Terezií (a s výjimkou Anglie se všemi tehdejšími evropskými mocnostmi) odloupl od Koruny české téměř celé Slezsko, malé Kladsko a málem se zmocnil i vlastních českých zemí. Nedaleko hostelu ležící Seydlitzstrasse ostatně upomíná na jednoho z nejlepších Friedrichových generálů.
Mimochodem, od časů velkého Fricka se také ve střední Evropě jedí brambory, neboť vzdělaný (hostitel a dočasný přítel Voltaira), muzikální (kvalitní flétnista) a vojácký král věděl, že potřebuje dobře živené poddané. V sousedním rakouském císařství pak přednosti této novinky rozpoznali rovněž velmi rychle. Spolu s vypjatým militarismem bylo Prusko známé i svou náboženskou tolerancí. Tu připomíná zejména chrám svaté Hedviky v intencích antických Pantheonů, jenž byl znovu postaven po druhé světové válce.
Jako i v jiných metropolích, dynamiku německého hlavního města poznáte hlavně ve večerních hodinách a v noci. Pivní kultura tu evidentně dominuje nad kavárenskou (doporučuji třeba živý lokál Ständige Vertretung s retro fotkami ze šedesátých až osmdesátých let), vyhlášená je v tomto směru zvláště čtvrť Kreuzberg s mnoha hospodami a kluby. Ne nadarmo byla na výstavě Johna Cage k vidění i gramofonová deska s titulem "Kreuzberger Nächte sind lang!"
Zážitkem jsou i pozdně večerní jízdy metrem. V Praze, Vídni a Mnichově mi dosud cestou žádná houslistka nehrála (pánové Minařík a Řehořík z Větrných mlýnů tu ostatně podobným způsobem vydělali peníze na vydávání české poezie…), znalci/kyně v podstatě soudobé evropské literatury cíleně míří na zastávku Zoologischer Garten, aby obhlédli prostředí kultovního reportážního románu osmdesátých let.
Stánek před hlavním nádražím se pak v pozdních hodinách stává jistotou pobytu. "Imbiss", Berliner Bier, 1,90 Euro, tu koupíte i ve tři ráno. V noci před odjezdem se tu scházíme téměř všichni, pedagogové, kumpáni (s kolegou Honzou Blahuškem máme tu čest být v tomto právním postavení) a studenti (skupiny "Evropanů" i "Asiatů"). Přítomná část sboru Láska opravdivá (www.laskaopravdiva.cz) zpívá v hale nádraží Hej Slované, někteří pozdně (či velmi časně) cestující i stěží se na nohou držící notorici se podivují školeným hlasům zpěváků.
Po čtyřech intenzivně prožitých dnech je v 14:46 Abfahrt, bratranec mě už půl roku uhání s prodejem knihy Das deutsche Volk in Sitte und Brauch (Německý národ v mravech a obyčejích), a tak se ji ještě pokouším prodat. "Interessantes Thema, aber schwer verkäufig,"(nevšiml jsem si arabské čtverky na hřbetu, jeden díl velké řady se prodává obtížně) zní rezultát od kultivovaného a velmi sympatického antikváře. V Café deníku Die Tageszeitung (TAZ) zaháním únavu, evidentně zavedený podnik je zaplněný, skoro všichni hosté u kávy čtou, eventuálně obědvají. Prázdný stůl je pouze na zahrádce na ulici, která nese jméno Rudiho Dutschkeho, západoberlínského studentského vůdce z bouří jara roku 1968. Redakce a vydavatelství levicového deníku i se svou kavárnou nemůže sídlit na lepší adrese.
Ve vlaku slavím narozeniny, pijeme portské s likérem, následně slivovici, je mi v podstatě šestadvacet… Při krátkých zastávkách v Drážďanech a v Praze opět zpíváme Hej Slované, vlakový personál však nemá příliš pochopení pro hlasové rozpětí, tematickou šíři, talent a temperament našich studentů. Každopádně, pokud se příští rok pojede do Paříže, mnohé náměty budiž nám výzvou. Polozapomenutou památku sokolské roty Nazdar i jiné české stopy ve francouzské metropoli jistě možno křísiti. Naši předkové ne nadarmo pěli, že duch slovanský (není náhodou pojmenování Berlin slovanského původu?) žije a bude žít na věky!
Převzato z www.musicologica.cz.