Kufr
Přišel instalatér a dlouho přednášel o tom, že se musí zastavit stoupačka, protože ventily jsou staré a mohou protékat, celá ta práce je hodně riskantní, a vlastně všechny trubky je potřeba vyměnit, protože v Rusku železo rezaví a hnije rychleji, a kromě toho baterie, kterou Julia koupila, je úplně na hovno, do zítřka se rozsype, a vlastně vůbec nic není tak, jak má být. "Říkej si, co chceš, ale zbytečně ti cpát peníze nebudu," pomyslela si Julia, "oficiálně jsem si tě pozvala kvůli tomu, abys spravil ventil. Tak spravuj." Jako by jí četl myšlenky, naráz zmlkl, položil na podlahu pokoje nevelký, starý kufřík s kovovými rohy, vytáhl z něj švédský klíč a šel dolů zavřít hlavní uzávěr.
Když byla voda zastavena a opravář se posadil na stoličku v pokoji před svým kufrem, velký, hrubý a snědý v jejím světlém pokoji, těžký jak tank v jejím pokoji s velkými okny, světlým nábytkem a průsvitnými ažurovými závěsy, Julia se naráz cítila jako na okupovaném území. Žádný z jejích mužů nebyl takový. Představila si tohoto opraváře ve své posteli a napadlo ji, co kdyby… ale hned tu myšlenku odehnala, proměnila ji ve vypasenou masařku - tento podzim se pořád kdoví odkud braly v její kuchyni - mouchu, kterou rozmáčkla reklamními novinami, byl tam portrét jakéhosi poslance, nepamatovala si kterého, ale dobře si zapamatovala skvrnu lemovanou úlomky křídel, která mu zakryla oko, když znechuceně hodila noviny do koše.
Ale to bylo ještě před příchodem instalatéra, který se teď beze spěchu přehraboval nářadím v kufříku. Na víko kufru byl zevnitř nalepený laciný obrázek na lesklém papíře: dívka v podprsence stažené na břicho a černých síťovaných punčochách. Nic víc na sobě neměla. Seděla obrácená k fotografovi tak, že v popředí obrázku byly roztažené nohy, a dráždila se ukazovákem. Pod ní ležely maticové klíče, ploché kleště, kladívko, pilka na železo a další nářadí. Na několika místech se dokázala ušpinit tmavým olejem a získat zřetelná zranění od sousedních nástrojů.
"Sympatická magie," napadlo Julii. "Co se stalo se skutečným okem skutečného poslance, když jsem s ním praštila mouchu, co cítila skutečná živá modelka, když železo ve tmě kufru naráželo na její portrét?" Kdovíproč Julia šla zavolat Igorovi. Přitom ještě před pár minutami neměla nic takového v úmyslu. Co víc od něj může čekat, než "nazdar, jak se máš. Teď nemůžu. Moc práce" nebo něco na ten způsob? Julia sice měla podezření, že je pouze jednou z jeho bohaté sbírky, ale pokládala Igora za svého, proto jí každé odmítnutí působilo fyzickou bolest. Přísahala si, že mu sama volat nebude. Ale teď už vyťukávala číslo a pořád měla před očima ženu na obrázku, celou zjizvenou od železného nářadí.
Zatímco volala, opravář vešel do koupelny.
"Paní domácí, máte hadr?" neptal se, ale přikazoval.
Julia poslušně přinesla hadr. Ani se neotočil a položil ho pod ventil. Igorův telefon měl obsazeno. Julia si naráz znova představila, jak ji instalatér, hrubý, svalnatý muž páchnoucí potem, svírá, ona se mu brání, ale zároveň se brání vlastnímu přání, když vtom pochopila, že to přání není jenom výtvor její fantazie, ale docela skutečné přání, jenže instalatér byl ponořen do své rozvážné práce, ona pro něj neznamenala víc než modelka na víku kufru. To ji vyvádělo z míry.
Nabídla mu tedy panáka.
Nijak nereagoval, tak opakovala:
"Mám vám nalít?"
"Při práci nepiju," odpověděl opravář, ani se neotočil.
"Myslela jsem, že k vašemu povolání pití patří. Lidi vás přece pořád zvou?"
Mlčel. Julia se vrátila k telefonu. Igorovo číslo bylo pořád obsazeno.
Instalatér zatím sundal baterii. Znova zavolal na Julii a ukázal na rezavé konce trubek, trčící ze zdi.
"Paní domácí, tady je potřeba redukce. Jinak to bude křivé."
"A máte ji?"
"U sebe ne. Ale dá se koupit."
"A mohl byste to koupit vy?" zeptala se Julia, "já se v takových věcech nevyznám."
"Taky by to šlo bez ní. Ale bude to nakřivo."
Do příchodu řemeslníka doufala, že oprava nezabere mnoho času, ale teď, když pochopila, že se věc komplikuje, naráz se cítila strašně špinavá, jako by olejové skvrny z té ženy na víku přelezly na její, Juliinu kůži. Tak souhlasila - ať je to křivé, hlavně když to bude fungovat. Instalatér se vrátil do pokoje a znova se usadil před svým kufříkem.
Julia se podívala na obrázek. Přímo uprostřed byl vidět přehyb. "Dvojstrana vytržená z nějakého erotického časopisu, a ta holka stejně není nic moc… Je dobře vyretušovaná. Taky bych se chtěla tak opálit. Ale s mojí pletí…" Představila si sama sebe na místě fotomodelky a nepříjemný pocit zesílil. "Hned jak odejde, vlezu pod sprchu." Ale pořád ji neopustila touha narušit opravářovu suverenitu a odvést jeho pozornost od trubek. "To je všechno proto, že jsem ho zpočátku tak zarazila."
"Nemáte chuť na kafe?" zeptala se Julia.
"Ne."
"Proč nic nechcete?"
"Pracuju," řekl a zvedl se od bedýnky, "s dovolením."
Julia ustoupila, aby mohl projít znova do koupelny. Slečna na víku kufru se nepřestávala samolibě usmívat. U Igora bylo pořád obsazeno.
"Paní domácí," ozval se po chvilce instalatér, "pojďte se podívat. Může to tak být?"
Rozdíl nebyl skoro vidět. Instalatér vrátil nářadí do kufru, umyl si ruce, nechal si od Julie podepsat jakési dokumenty. Papíry zastrčil do přihrádky za fotkou, za zády modelky.
"Proč jste si sem nalepil tu fotku?" zeptala se Julia.
"Nevadí mi." Zavřel kufr a zaklapl zámky.
Popadl kufr za rukojeť omotanou modrou izolepou, zvedl ho a uvnitř zarachotilo nářadí, narážející na tělo krasavice.
Po opravářově odchodu Julia umyla podlahu, utřela hadrem ze zdi mastné a rezavé skvrny, pak se zamknula v koupelně a vlezla pod sprchu.
Seděla na patách pod teplým deštěm, když lampa nad její hlavou na okamžik zaplála ostře modrým světlem a zhasla. V úplné tmě Julia pocítila, jak jí železné mužské nářadí drásá kůži a buší do jejího těla.
Přeložil Jakub Grombíř