Fejeton

Letošní burčák

S tím, co denně pijeme a jíme, znovu upíjíme a chutnáme svůj vlastní život. Foto www.sklepymoravy.cz

Následující text, který je připomínkou nedávno zesnulého spisovatele, vyšel nejdříve v roce 1999 v Literárních novinách a letos v létě v novém výboru z publicistiky Jana Trefulky Doteky a posedlosti, vydaném nakladatelstvím Atlantis v Brně.

Po dlouhé době jsem zase jednou potkal dobrou zprávu. Netýká se ovšem českého veřejného života, ale moravského vína, a nemám ji jenom z doslechu, ale sám jsem se ve sklípku přesvědčil. Víno bude letos výborné. Ochutnal jsem burčák a jeho lahodnost mi natolik stoupla do hlavy, že jsem i budoucnost této vinorodé země začal vidět v lepším světle, a už jsem si vyfantazíroval vládu, která její požehnanost a krásu uzná a ocení, která ji nebude rušit, ale vydatně podporovat, jako si jiné, chytřejší národy své vinice chrání, své vinaře podporují, ba dokonce o jejich moudrosti píší romány. Abyste mohli prodávat láhev za tisíce korun, je totiž třeba mít nejenom úhlednou krajinu, dobré víno a sýry, musíte kolem toho všeho vytvořit i mýtus dlouholeté tradice a speciálních dovedností a zahalit to stříbřitým oparem exkluzivity a tajemnosti.

Můj životní přítel v Paříži mi dodnes nemůže zapomenout, jak jsem v zabedněné neznalosti dlouholetého obyvatele znormovaného socialistického ráje vlastně znectil špičkové francouzské víno. Připravil pro mne drahou lahůdku a specialitu, jejíž název jsem ovšem v rozčilení ani nezaregistroval, hltaje ten francouzský skvost mezi červenými víny bájil jsem o mutěnickém vavřinci a frankovce - k nimž se ovšem dodnes vážou všechny krásné vinařské zvyky a písně, které znám, všechny heroické i potupné příběhy, které jsem zažil s přáteli, všechny laskavé i jedovaté pomluvy o slavných, kteří neznajíce záludnosti vinných sklepů po víně padli, a všechny něžné drby o nádherných ženských, které jsme společně znali nebo neznali. Jakpak by mi onu letitou znalost a příchylnost mohlo nahradit víno s mnoha vítěznými medailemi, jehož historii se musím našprtat, aby si jí můj jazyk a mé chuťové buňky vůbec všimly!

Ani s jídlem to není jiné. Důmyslně připravený "canard" je jistě znamenitý pokrm, ale například takový dobře uležený sprostý točený koňský salám s cibulovou omáčkou a bramborami mě přenese do bufetu mého mládí a do úsvitu letního dne, kdy už se při východu slunce chvěl vzduch nad střechami a sametové šepoty noci ve mně ještě doznívaly, a hořkosladkost stesku po těch dobách nelze vypovědět.

S tím, co denně pijeme a jíme, znovu upíjíme a chutnáme svůj vlastní život - kdežto všechno ostatní je jenom exotický ornament.

No ano. Víno bude dobré třeba i napřesrok, pokud k nám ovšem nepotečou - za cenu cizím státem vysoce dotovanou - tisíce hektolitrů druhořadých patoků, které si nic než papírový obal nezaslouží. Zajímavé: za devaterými horami a řekami kdosi moudrý dobře ví, že si své líbezné a voňavé krajiny vína musí zachovat za každou cenu, i kdyby měl lacinou břečkou zatopit půl světa. Možná je svým eurem zachrání i u nás. Když budeme mít štěstí, prodají mu jednou naši ekonomičtí géniové vinorodou Moravu za babku.

Literární noviny, č. 42, 1999 (20. října), s. 16, rubrika fejeton. Jan Trefulka: Doteky a posedlosti. Spisy 3. Atlantis, Brno 2012, s. 136-137. Publikováno se svolením nakladatele.