Pastevci gepardů - sochařský projekt v pražské zoo
V pražské zoologické zahradě jsou až do příštího jara vystaveny sochy Michala Gabriela, řazeného k nejuznávanějším českým sochařům současnosti. I když sochy stojí uvnitř výběhu gepardů a lze se k nim přiblížit jen na bezpečnou vzdálenost, poskytují potěšení oběma stranám: dvěma kočkovitým šelmám i návštěvníkům zahrady. Šelmy však mají komunikační přednost.
Vnímat sochařské umění v přírodě je jiné než v galerii. V sevřenosti galerijního prostoru můžeme dospět k soustředěné kontemplaci, avšak příroda obepne umělecký artefakt silou své magie a zas nám připomene, že je neměnně zdrojem veškeré invence.
Vztah k věcné skutečnosti
Jedni sochaři experimentují, osvědčené mají za poražené, jdou svou cestou, hledají nové možnosti. Druzí ulpívají na tradici, jsou přesvědčeni, že soše nutně příslušejí tři rozměry a objem dosažený modelováním, odlitím či skládáním nebo otesáváním z bloku materiálu. Třetí, stále pohybliví, jsou kdesi uprostřed. Profesor Michal Gabriel (1960) patří k oněm výčtově druhým. Principiálně se vztahuje k věcné skutečnosti. Vychází z viděného a zevrubně poznaného. Dospívá k dílům smyslové bohatosti, která divák snadno a tedy i rád identifikuje.
Z pobřeží moře do zoo
V osobní pozvánce na vernisáž aktuální výstavy, vlastně specifické instalace (byla uskutečněna v neděli 4. listopadu za hudebního doprovodu instrumentalisty Jiřího Stivína) Gabriel píše: "Zvu vás na odhalení soch třinácti bronzových hráčů. Sochy jsou tentokrát pod názvem Pastevci gepardů umístěny ve výběhu gepardů v pražské zoo. Z belgického pobřeží, kde byly celé léto a získaly vlivem slaného mořského vzduchu novou zelenou patinu, budou až do jara dělat společnost dvěma gepardům."
Na jiném místě sochař uvádí: "Zvířata mě vždy zajímala. Nevnímal jsem je nikdy jako náhradní lidské partnery, ale jako další bytosti, které obývají tuto planetu. Zoologická zahrada je jedním z míst, kde je možné zvířata vidět tímto pohledem. Jsem rád, že mi vedení zahrady umožnilo tuto podivnou konfrontaci mezi zvířaty chovanými v přetvořené a umělé přírodě a mezi skupinou bronzových soch."
V krajině mohou se díla plně rozvinout
Sochy z rozličných materiálů Gabriel posílá do krajiny, jistě se zalíbením a s pocitem zadostiučinění, od poloviny minulého desetiletí. V tom smyslu již uskutečnil řadu akcí - Sochy v přírodě (2007 a 2008), Koně a smečka v přírodě (2008), Modří hráči u potoka (2010), Modří hráči na letišti ve Vrchlabí (2010), Červený jezdec (2010), Bronzový jezdec v krajině (2010), Červení žraloci v krajině, Hráči na břehu moře (2012). Z oněch bronzových hráčů v životní velikosti, vzniklých v loňském a letošním roce, autor učinil skrze aktuální stylizované poslání pastevce gepardů (literárně je to kouzelné pojmenování).
Znalec Gabrielova díla Jiří Olič dříve napsal: "Teprve zde (v krajině, pozn. autora) jeho díla mohou se plně rozvinout, rozehrát duet souznění umělého a přírodního a působit na emoce člověka změnami svých tváří v proměnách ročních dob… Každá Gabrielova figura má svůj příběh. Některé postavy jsou však součástí větších celků a obecnějších událostí - jako například v případě děl Staré téma z roku 2000, Příběh z téhož roku a Smečka z roku 2003. V Příběhu jde o prastaré téma člověk a zvířata. Člověk je nahý, ale nikoli bezbranný - v rukou drží jakési primitivní nástroje. Toto dílo vrcholí figurami Hráčů a Cyklotů (jezdci na velocipedech)… Jsou syntézou "realistické" postavy, jejíž končetiny jsou prodlouženy buď až na zem jako symboly stability a síly, anebo pokračují jako kola cesty, jakési nekonečné dráhy, jejíž konec neznáme. Podobně jako příběh bez konce, v jehož středu stojí figura i její tvůrce."
Michal Gabriel - Pastevci gepardů, sochy. Zoologická zahrada hlavního města Prahy, výběh gepardů, 5. listopadu 2012- jaro 2013, v čase, kdy je zoo otevřena pro veřejnost, vstup na vstupenku do zoo.