Verdikt Výboru pro volbu největšího Slováka v českých dějinách
V roce 2005 v televizní anketě Největší Čech drtivě zvítězil Jára Cimrman, ale organizátoři ho na poslední chvíli vyřadili ve prospěch druhého Karla IV. (Ututlat hlavní výsledek všelidového hlasování, jednoho z posledních fenoménů, díky němuž si ti nahoře v dnešní zideologizované a zhierarchizované době mohou dozvědět, co si myslíme my dole, je další ustálená technika, jíž se současný režim vrací k „osvědčeným metodám“ režimu předchozího.) Podobná volba v těchto dnech čeká naše bývalé spoluobčany a nynější východní sousedy. Top ten, který Slováci zvolili, vypadá takto: Charitativní pracovník Anton Srholec, cyklista Peter Sagan, kněz a politik Andrej Hlinka, svatí Cyril a Metoděj (kteří sice byli Řekové, ale jejich středoevropské sídlo se mohlo dle historiků nacházet v Nitře), zbojník Juraj Jánošík, prezident Gustáv Husák, reformátor Alexander Dubček, ministr obrany Milan Rastislav Štefánik, obrozenecký kněz Ľudovít Štúr. Přestože konečné pořadí v první desítce ještě nebyly zveřejněny (stane se tak až během odvysílání finální televizní show), už teď se ví, že jediná osobnost první desítky, kterou jsem dosud nejmenoval, Marika Gombitová, se umístila na posledním místě. Dá se to odvodit z faktu, že se vzdala kandidatury ve prospěch muže, který byl mimo první desítku: Jozefa Gabčíka. Nominací muže, který pomohl zprovodit ze světa tyrana Čech a Moravy Reinharda Heydricha, Gombitová v očích Čechů ještě umocnila svou obrovskou popularitu, již si získala svým heroickým hlasem, který rozezníval refrény jako: "Koloseum, pýcha a pád / Koľkýkrát zastal čas / Kameň slávny je sám".
V souvislosti s přemýšlením nad volbami Největšího Slováka jsem na Facebooku zmínil, že by bylo zajímavé udělat podobný žebříček Slováků, kteří se nejvíc podepsali na životě nás Čechů. Po této mé úvaze se z chatové diskuze stala encyklopedie „našich Slováků“. Jeden sportovní diskutující prohlásil, že volí hokejistu Vlada Dzurillu a fotbalistu Jozefa Chovance, a druhý, milovník hudby, zmínil „Čižmárovou, Sklovskou, Margitu, Décziho, Hegerovou, Žbirku, Hoffmana, Rolincovou a Kirschnerovou“. Jistý „obdivovatel“ politiky vypočetl, kolik už jsme měli slovenských premiérů: Hodžu, Širokého, Lenárta, Čalfu i Babiše, „s nímž se v parlamentu hádá slovenský Pirát Ferjenčík“ – a s pejorativním nádechem dodal, že Slovenky jsou i manželky posledních českých prezidentů Livie a Ivana. Abych debatu mezi českými krajany, kteří jsou tradičně obdivovateli stříbrného plátna, vrátil ke kultuře, vytáhl jsem ze své paměti seznam českých herců slovenského původu: Gabriela Vránová, Lackovič, Blanarovičová, Keslerová, Turbová, Sedal, Fišar, Medvecká, Gregorová, Abrhám – a z mladších herců Kodetová, Badinková, Norisová, Pauhofová, Stanková, Antalová, Jastraban. Vzpomněl jsem i na režiséry Kadára, Herze, Kleina a Roháče, a přidal jsem, že nevím, nakolik jsou ve slovenské volbě průchozí Maďaři ze Slovenska, ale že v té naší bych přidal i je: tedy Imricha Bugára, Gézu Gerendáše, Csongora Kassaie, Vicu Kerekesovou a Judit Bárdosovou. Jeden bývalý politický vězeň z období normalizace mi na závěr vzkázal, že disidenti by možná volili i spisovatele Mňačka a Tatarku – a taky Kusého a Šimečku, už proto, že patří vedle staršího kolegy Petera Jilemnického a divadelnic Magdy Husákové a Zory Kolínské do galerie velkých Slováků českého původu.
Oficiální konsenzuální verdikt našeho „výboru pro volbu Největšího Slováka v českých dějinách“ zněl nakonec takto:
1. Souhlasíme s výrokem bratrského slovenského výboru Největšího Slováka, který ze soutěže vyřadil Jozefa Tisa.
2. Ani jeden z nás by nevolil na Slovensku nominovaného Andreje Hlinku.
3. Všichni bychom naopak volili Tomáše Garrigue Masaryka, který (přestože byl po rodičích napůl moravský, napůl „uherský“ Slovák) slovenským publikem nominován vůbec nebyl.
4. Jména Slováků, na kterých jsme se shodli, že jsme jim nejvděčnější za to, jak se podepsali na českých dějinách, jsou následující: anatom Jessenius, obrozenci Kollár a Šafárik, prezident Masaryk, parašutista Gabčík, režisér Jakubisko, kosmonaut Remek, herci Kroner, Chudík, Labuda, Turzonovová a sestry Vášáryovy – a humoristi Lasica a Satinský.
Naše reakce na slovenskou anketu byla do jisté míry recesí, ale její konečný verdikt pramenil ze srdce. Nakonec jsme diskutovali o smyslu podobných voleb. Pokud se dá nějak zformulovat i výsledek debaty, pak asi takto: pokud mají ankety tohoto typu vůbec nějaký smysl, pak ten, že přes svou zcenzurovanost obrací pozornost mas, zmasakrovaných komerčními „reality teleshows“, k historii a národní kultuře. Že zviditelňují postavy, které přes velkou lidovou oblibu mnohdy leží v prachu mediálního nezájmu, a nám, evropským národům, dávají možnost se navzájem dozvědět něco o našich národních kulturách a preferencích.
Máme to, my Evropané, v této zkomercionalizované a zkorektizované době, v níž slovo národ občas platí pomalu za sprosté, velmi zapotřebí - to dodávám sám za sebe.