Je snadné milovat sýkoru modřinku
Sýkora modřinka sežere za zimu spousta slunečnice a dalších pochutin, které jí lidé kupují ze svého a nabízejí v krmítku. Je snadné ji milovat, když je tak krásná, píše se o ní, že je i užitečná. Žere jen to, co jí dáme do krmítka. Nesnaží se nám ukrást něco ve špajzu, jak to dělají ty odporné a smrduté myši. Jen v Českou zkonzumují sýkory odhadem v krmítcích potravu za několik milionů korun. Nikdo se nepohoršuje, krmit ptáčky je bohulibá činnost a pokud člověk žije plýtvavým způsobem života, může si u sýkor koupit odpustek. No ne?
Horší je to s vlkem. Je to krvežíznivá šelma. To, že sežral Karkulku, bychom mu odpustili, protože už víme, že jde o báchorku, ale v Rusku prý opravdu žere i lidi. V Rusku, tam je možné všechno. A tak je třeba se mít před vlkem na pozoru. Zejména v dnešní době, když se konečně zase vrací chov skotu a koz do volné krajiny. A každého napadne, že se určitě bude živit těmi nebohými zvířátky.
Překvapivé je, že to není pravda. Není to pravda ani v Rusku. ani na Slovensku, ani v Česku, a dokonce ani v Německu. Tak podle výzkumů Musea v Gorlitzu (SRN) tvoří téměř 52 % potravy vlků, kteří žijí na území Německa, srnec. Hned na druhém místě je divoké prase s více jak 17 %. Hospodářská zvířata tvoří jen 1,1 % potravy. Někteří myslivci (a jsou mezi nimi i emeritní profesoři z lesnických fakult) věří báchorkám a myslivecké latině a tvrdí, že vlk určitě dává přednost hospodářským zvířatům. I když tvrdá data mluví zcela jasně: vlk je nebezpečím pro hospodářská zvířata, ale je nebezpečím malým, tudíž řešitelným.
Řešení jsou dvě: především je to zabezpečení stád volně se pasoucích zvířat, a to jak technickými prostředky (ohradníky, košáry), tak biologickými (pasteveckými psy). A za druhé – pokud už ke škodě dojde, existuje povinnost státu takové škody z větší části uhradit.
Radujeme se ze sýkorky na krmítku a měli bychom se radovat z vlka, který strhl divočáka. Proč? Protože je krásný a je taky užitečný pro člověka. Prasečí mor – ať už je to ten africký nebo ten náš evropský – je virová choroba, která není naštěstí přenosná na člověka, ale ani na vlka. Pokud vlk svým lovem (predací) limituje přemnožení divočáků, dělá opatření, které člověk dělat moc neumí. Jistě, chovatel ovcí nebude mít radost z vlčí smečky, která se pohybuje podle jeho pastvin. Chovatel prasat ale zase nebude mít radost z nakažených divočáků, kteří se pohybují v blízkosti jeho farmy.
Přiznejme si už, že přírodní ekosystémy jsou natolik složité systémy, že do nich neumíme zasahovat, a když, tak jen ke své vlastní škodě. Když umožníme návrat velkých dravců do naší krajiny, přibude v tomto systému zpětných vazeb, které nám lidem ve výsledku hrají do karet.
Jestliže máte rádi přírodu a chcete pro ni něco udělat, nestačí milovat sýkoru modřinku. Až příště půjdete do hospody, tak místo obvyklého „už se nemůžu dočkat, až mi zdvihnou plat/důchod“ řekněte: Už se nemůžu dočkat, až se u nás objeví vlci. Uvidíte, jaký sklidíte úspěch!