KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Zemřel Luděk Munzar. Pro mě byl neoddělitelně spojený s partou, v níž se jako herec „zrodil“. Když v roce 1957 (jako čtyřiadvacetiletý po úspěchu ve filmu Alfréda Radoka Dědeček automobil) přišel do Národního divadla, seznámil se tam s tehdejším šéfem činohry, režisérem Otomarem Krejčou, jeho dramaturgem Josefem Topolem a Františkem Hrubínem. Ten mu hned v roce 1958 napsal ve variaci na Šrámkovu hru Léto, hře Srpnová neděle, na tělo roli skláře Jirky, hříšně zamilovaného do vdané paní Mixové a končícího v čisté zamilovanosti do její neteře Zuzky (i díky tomuto svému mladému skláři si Munzar po čtvrt století vysloužil titulní roli v Dietlově seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře). Ze setkání Luďka Munzara s Františkem Hrubínem se pak zrodilo přátelství na dva životy, protože když Hrubín v roce 1971 zemřel, Munzar až do konce své herecké kariéry vystupoval s pořady, v nichž recitoval Hrubínovy básně. Když dramaturg a dramatik v jedné osobě Topol viděl Munzarův výkon v rolích Jirky či Romeova přítele Mercutia, které jsou pro svou dvojakost vnějšího chlapáctví i hříšnosti a zároveň vnitřní čistoty zahratelné jen velkým hercem, začal pro něj psát v tomto duchu role ve svých prvních hrách, které tvořil pro ansámbl režiséra Krejči: Jejich den a Konec Masopustu. Ty v poetické alegorii vyjadřovaly odcizenost tehdejší společnosti u nás – ale i přes rozdílnost režimů padaly na úrodnou půdu pochopení i na západ od našich hranic. V oné špinavé bytosti, na jejímž dně jsou čisté pohnutky, jejímž archetypem ve světové dramatice je Mefisto (kterého hrál Munzar ve slavné Hudečkově inscenaci Goethova Fausta v ND, v níž titulní roli sehrál František Němec) našel herec svou polohu. Z této polohy vycházely velké role osobností, které jinak cítí uvnitř a jinak jednají navenek, Leoš Janáček ve filmu Lev s bílou hřívou, či protektorátní premiér a zároveň odbojář Generál Eliáš, kterého ztvárnil ve stejnojmenné televizní inscenaci (v níž se role vyměnily a pokušitelem K. H. Frankem byl naopak František Němec). Vzpomínám ale i jeho vedlejších rolí, vyrostlé z napětí tohoto archetypu; stalinisty Pavla Zemánka z Kunderova Žertu v Jirešově filmové adaptaci, „lidského nacisty“, který ve válečné televizní inscenaci Ta chvíle, ten okamžik pokouší vančurovského lékaře (opět Františka Němce), nacistického diplomata, který se v dvojdílné inscenaci Feuchtwangerova Vyhnanství snaží vyvážit intriky, které má řídit kvůli povelům z Berlína, svou láskou k židovské ženě, Munzarovu postavu učitele a později tajného policistu Kiesela, který v neffovském seriálu Zlá krev dožene k sebevraždě mladého Míšu Borna (toho hrál syn jeho někdejšího režiséra Otakar Krejča mladší), či policejního komisaře, který svou tvrdostí dožene ke zločinu a nakonec zastřelí vlastního syna v inscenaci novely Ladislava Fukse Příběh kriminálního rady. Největší a pro dnešek nejaktuálnější rolí Luďka Munzara v době jeho herecké zralosti pro mě ale je Willy Kufalt, snažící se (samozřejmě, že neúspěšně) svou sabotérskou hrou přelstít rozkládající se režim Výmarského Německa ve dvojdílné televizní adaptaci románu německého spisovatele Hanse Fallady Ubohý pan Kufalt.

Když jsem tuto svou vzpomínku zveřejnil na sociální síti, někteří se mě ptali, jak jsem viděl Luďka Munzara osobně. Na to jsem odpověděl stručně, protože jsem LM osobně neznal. Vím, že byl „doma“ v divadle 60. let, audržel jeho standard na první scéně až do sezóny 1989/1990, kdy tam nastoupila nová garda v čele s šéfem činohry Ivanem Rajmontem. O důvodech svého odchodu se ten, který byl spolu s Janem Třískou považován za ztělesnění českého alternativního divadla, vyjádřil takto: "....nechtělo by se mi vylézt na jevišti na štafle, dát si na hlavu kbelík, místo mluvení kukat a říkat tomu alternativní divadlo.“ Namísto hloubky, kterou nenacházel v divadle ji hledal ve svých hrubínovských představeních ve Viole nebo v úspěšném dokumentárním seriálu o českých vodních tocích Zpět k pramenům. Osm let poté, co Luděk Munzar nastoupil do Národního divadla, do něj přišla i Jana Hlaváčová, se kterou pak prožili zbytek života. Nepřeskočila mezi nimi jiskra, on měl za sebou těžký rozvod, ona smrt milovaného manžela. Jejich láska vyrostla ze vzájemné pomoci a mnoho o ní vypovídá jistá scéna ze slavné Macháčkovy inscenace Našich furiantů. V té době jejich manželství trvalo už dvacet let, a přesto… Některé city ani velcí herci hrát nemohou…

Snaha odlepit se od všeho, co ho táhne k zemi, charakterizovala LM i v soukromí: jako automobilového závodníka i letce (které Munzar díky tomuto svému koníčku občas hrál také na plátně). Luděk Munzar hrál často a rád ve dvojici s Rudolfem Hrušínským, setkali se i na samém konci života Hrušínského; v Hrušínského posledním díle, inscenaci Noc rozhodnutí, pojednávající o osudové noci ze 14. na 15. března 1939, v níž Hrušínský hrál prezidenta Háchu a Munzar jeho mentora, ministra pro správu úřadu říšského kancléře Meissnera (jímž sváděn byl opět i Munzarův celoživotní "Faust" František Němec, tentokrát v roli druhorepublikového ministra zahraničí Chvalkovského). Že byl Luděk Munzar jedním z apoštolů českého herectví, jehož byl Hrušínský králem, stvrzuje nejen symbol jejich setkání na samém konci života Rudolfa Hrušínského, ale i na začátku života jich obou. Luděk Munzar se narodil v Nové Včelnici, malé vesnici na Jindřichohradecku, kde se o třináct let dříve narodil i Rudolf Hrušínský…