Počteníčko: Slávie
Zimní měsíce jsou mimo jiné také sezónou kavárenských povalečů. O pražských kavárnách bylo již napsáno hodně obdivného i pohrdavého, ale vystihnout jejich ducha je dáno asi jen básníkovi – viz lyrické postřehy Vladimíra Holana z kavárny nejproslulejší.
Má kožená sedadla a září temně. Sem chodí dopoledne elegantní modláři a studenti, kteří nestudují. Oživuje odpoledne a večer. Je tu vzdušné počasí – mohlo by se říci, i když lidé plují v oblacích cigaretového dýmu. Teplé vlny zvolna tančí a zábavný hluk a hovor ustane nad hlavami skloněných šachistů. Ti sedávají obyčejně vzadu, v traktu s okny na Vltavu, mezi básníky houslového klíče. Sem také přicházejí občas hezké dámy s průvodci něžně oholenými. Tu zvedají šachisté hlavy a hrají naslepo. Jedenkráte sem přišla krásná madame, usedla a postavila na stůl vycpaného kivi. To je zajisté moudrý pták s laskavým zobákem a tichýma očima. Zdálo se, že kivi blouzní. Stál tu a hleděl na kavárenské hodiny. Ovšem, to jsem zapomněl říci: ve Slávii jsou hodiny, kde malá ručička předbíhá velkou. Je to žertovný orloj. A kivi blouznil.
Člověk tu cítí ješitné uspokojení jako v pacifickém kupé. Žurnály poletují a slabě ševelí. Druh polosnu, k němuž se blíží číšník. Druh polosnu, a venku snad padá sníh.
Všimli jste si někdy onoho bělovlasého pána, který přicházívá o čtvrté hodině odpolední? Má krátké ruce a dlouhé prsty. Jeho nehty jsou stříbrné a snaží se znázorniti souhvězdí míru. Chodí poctivě v pět hodin k telefonu a rozmlouvá tři minuty. Tomu se říká: květinové dobrodružství.
Tkví tu něco z dobré výchovy. Proto hledáte a pátráte, nesedí-li tu někde François Rabelais. V dostatečném tichu by se zde dala studovat i teologie.
Z antologie Pražské literární kavárny a hospody. Sestavili Karl-Heinz Jähn a Alexander Stich, Český spisovatel, 1990.
Jiný pohled na kavárnu Slávii zde