Třídit odpad, ba ani omezovat jeho vznik nestačí
Komu záleží nejen na vlastním dobrém pocitu a čistém svědomí, ale i na stavu Země a všeho živého na ní, měl by být přinejmenším důsledně „eko“ nejen doma, ale i v zaměstnání. Reálnou naději pak dává jen zapojení do kolektivní akce, jejíž minimalistickou podobou jsou volby do zastupitelských sborů.
Mojmír Vlašín ve své „inventuře“ skromně nepřipomíná, kolika tisícům či spíše desítkám tisíc lidí, resp. domácností jeho a Máchalovo desatero (ehm…) pomáhá. Pomoc je to přitom několikanásobná: za prvé pomáhá snižovat zátěž prostředí, zvanou též ekologická stopa, působenou běžným životem a provozem domácnosti. Za druhé skoro vždy šetří „ekologovu“ peněženku – jasně, například u investičně náročných opatření to může být o dost komplikovanější. Za třetí mnohdy dodává sebedůvěru a chlácholí svědomí, že člověk sám dělá, co může; věřte, že je nás mnoho, jimž by kázat vodu a přitom pít víno nedělalo jaksi dobře. A konečně za čtvrté aspoň některé z nás to stimuluje k postoji, kdy skoro neustále a na pozadí, ale přeci jen přemýšlíme, jak se obejít ještě bez něčeho dalšího (ostatně přímo o tom psal Mojmír Vlašín v KN č. 6/2019), respektive jak škodit ještě o něco méně – a pokud možno bez pocitu oběti, ale s plnou radostí a bez újmy na (subjektivně vnímaném) pohodlí.
Jenže to všechno k záchraně světa nestačí. Teoreticky možná platí, že kdyby nikdo, opravdu nikdo na Zemi dejme tomu nechtěl cestovat, posílat zboží ani válčit letadlem, tohle mnohačetné a veleúčinné poškozování planety by prostě zaniklo. Jenže podle seriózních odhadů nemáme jako lidstvo dost času čekat, až to opravdu nikdo nebude chtít. Takže má smysl alespoň stavět vysokorychlostní tratě, zrušit osvobození leteckého paliva od spotřebních daní, usilovat o odzbrojení a podporovat místní ekonomiku, tj. produkci i spotřebu včetně jídla zblízka. Opravdu zblízka, to je v podmínkách mírného pásma snadno možné – když Pražané na farmářských trzích považují za „lokální“ cokoliv vypěstované v ČR, svědčí to nejen o jejich globálním, lépe snad světáckém nadhledu, ale i o environmentální zabedněnosti.
Jiná teoretická úvaha, totiž že bychom měli být důsledně ekologičtí nejen doma, ale i v zaměstnání, je podobně slepou uličkou. Nejde samozřejmě jen o důsledné třídění odpadů, psaní na obě strany papíru nebo používání vodou ředitelných laků a barev. Opravdu důsledné by bylo leda to, kdyby prakticky všichni zaměstnanci všech leteckých a skoro všech chemických továren podali výpověď. Všech automobilek, jaderných i tepelných elektráren, většiny cestovních kanceláří, cementáren, potravinářských závodů, petrochemického průmyslu a vůbec všech velkých, centralizovaných podniků a institucí. Ano, je to obtížně představitelné, ale jen tak by se opravdu minimalizovala nejen poptávka, ale i nabídka. Jenže ti lidé musejí být z něčeho živi a ostatně podle některých filosofických přístupů mají dokonce nezcizitelné právo na hledání osobního štěstí.
Nezbývá, než se zkusit dohodnout a aspoň některé největší škůdce zlikvidovat jaksi shora, čímž míním politické rozhodnutí. Dobrých příkladů je málo, ale jsou: například naprostá většina armád už aspoň přestala zkoušet jaderné zbraně. Chemičky přestaly vyrábět nejškodlivější freony (a obešlo se to bez masového propouštění a sociálních nepokojů). V některých částech světa se populace uživí a farmáři obejdou bez využívaní geneticky upravených organismů a tak dále. Na ty zmíněné zákazy i mnoho dalších ale byla potřeba politické rozhodnutí, za nímž obvykle stojí nějaká kolektivní akce. Zde v politologickém smyslu, tedy jako činnost vlády nebo jiné, obvykle nikoliv individuální politické entity, nikoliv jako společný výlet nebo něco podobného. Vládu může k nějaké činnosti přimět ledacos, přičemž v demokratických státech to jsou v první řadě výsledky všeobecných voleb. Tam je tedy potřeba začít – pokud vám na stavu světa a vašeho prostředí opravdu záleží, volte hlavně podle postojů politiků a stran k „ekologii“, přesněji asi k udržitelnosti. Volby (na všech úrovních) jsou v jistém smyslu prvním, ale zdaleka ne jediným krokem. Dávejte najevo své názory a požadavky libovolným vhodným způsobem: přemýšlejte a nevěřte všemu, co kdo píše, sami pište tvíty, mejly, dopisy a články, podepisujete petice, uklízejte svět, tedy jeho společná a veřejná prostranství (úklid je společný a v tom je i důležité veřejné gesto), diskutuje s přáteli i sousedy v hospodě či kavárně a také se svými poslanci a zastupiteli, kdekoliv je to možné, bojkotujte nejšpinavější a nejkrutější firmy, choďte na schůze a demonstrace atd. atp. Případně, jestli máte pár volných šestáků, podpořte ty, kdo vám naslouchají a nejrůznější kolektivní akce podnikají i za vás a více či méně i vaším jménem.