Tudor Arghezi
Z díla rumunského básníka, publicisty a autora dětských knih (1880–1967, vlastním jménem Ion Nae Theodorescu, pseudonym si dal podle řeky Argeş).
Ženich
Pastvinou z horských výšek,
buď mi, s hrou pampelišek.
Já budu volkem tvým – nevinný budu, bílý
a budu spásat tě a žvýkat v oné chvíli
stmívání, kdy už z hor pasáci stádo ženou,
s kopyty v pokleku budu tvůj, na kolenou.
Kdybys mne objala, ve jhu tvých krásných paží
nebesa zvedl bych, ať váží kolik váží,
a v horách měsíčných vyšel bych na vrcholy.
Do luny vešel bych, do jejích bílých polí,
v údolí křídovém orali bychom spolu
a seli rozmarýn do bílých mrtvých stvolů.
Ulehni lenivě, polož se na mé rohy,
vlož na mne sladké jho, hebounké bílé nohy,
vládkyně, paní má, dražší než zlato – ženo,
před níž se chvěje býk se šíjí nakloněnou…
Rada
S květinou mezi rty
Rada je ostrý šípek rozvitý.
Tančí v blátě a z čela
slunce si s vlasy stírá jako včela.
Sklání se, náhle se vzpřímí
s náramky z mincí v rytmu chřestícími
jak udidla už plná pěn.
Když trup má zakloněn,
znehybní bok a nohou
švihne až k houfu hvězd, kde Střelec pod oblohou
číhá, že uvidí plout orly stříbrné.
Jak skáče, odhrne
pivoňku černou, panenský svůj klín.
Jako bys v krabičce pohlédl na rubín
a hned jej přiklopil.
Rty bys k ní dal a pil.
Tu sochu z jantaru, tu tvář
bys ukřižoval, jako podkovář
když strhne k zemi čpící
klisničku řehtající.
Řekni jí, mami, ať už nepředvádí
vrby a vody s lekníny, ty hadí
prohyby s hejny nebo s ikonami.
Jsem chorý vůněmi, ach mami,
jsem chorý písněmi. Ta žena –
přiveď mi ji – ať vleže tančí mi, ať sténá!
Vzkříšení
Od chvíle, kdy hlavu jsi mi na kolena vložila, jsem spokojen.
Nevěděl jsem, že ze sebe vyléčím se tebou jen.
Myslel jsem, že spletence slov s myšlenkami stačí mi.
Nevěděl jsem. Ramena mi vyrostla, i s pažemi jsem kdysi chodil kratšími.
Pocítil jsem, že mám stehna, kyčle, záda jak zápasník svalnatý.
Vyléčil jsem se a znovuzrodil, líbaje tě na paty.
Neduživý býval jsem a jako slepec, s tápáním
mezi uragány, mezi půlnocí a svítáním.
Ruku, kterou pro oblázky nad písek jsi svěsila,
olizuje proud, v němž posílá
na nehty a prsteny a náramky tvé daleká
země své polibky – a voda přivléká
úlomky z přilb, ze štítů a z drátů košili,
podolek ze stříbrných ornátů a také motýly.
Šípky tvých ňader byly lékem proti
božímu hněvu, který touhy krotí.
Vidíš? Koráb k obzoru se sune, nakloněn,
jak v bahno z cínu taveného vplul by z lehkých pěn.
A plyne moře, plyne nebe těžké hvězdami.
A mezi tím jsme uvízli: ten koráb jen – a my.
Z výboru Závěť (Československý spisovatel, Praha, 1971). Přeložil Oldřich Vyhlídal.