Počteníčko: Můj strýc Antonín N.
Ze vzpomínek sklepmistra Antonína Konečného ze Šitbořic: o tom, jak vinařil u etiopského císaře, i o tom, jak nevděčné bývá bojovat proti korupci a nepotismu.
Setkal jsem se také s uplácením, ne že bych někomu něco dával, ale bylo mi nabízeno. Když jsem ještě kontroloval výrobu lihovin, přivedl mě vedoucí oddělení odvodu daní k firmě Zouvelos a řekl: „Pánové, již několikrát jste byli pokutováni pro daňové přestupky, ale teď jsme si zavolali experta z Československa, ten tu vykoná hloubkovou kontrolu, a když zjistí nějaké nesrovnalosti, bude vám firma zabavena a vy budete vyhoštěni z Etiopie. Pane Konečný, pracujte!“ A odešel. Co jsem měl dělat, musel jsem pracovat. Začal jsem tím, že jsem je požádal o umožnění prohlídky všech místností a zařízení firmy. Naším, pomalu národním zvykem bylo nosit s sebou stále poznámkový diář a ten jsem při odchodu z kanceláře neúmyslně nechal ležet na stole. Když jsem se vrátil a chtěl jsem si něco poznamenat, zjistil jsem, že jsou v něm nějaké bankovky. Před odletem nám na jednom setkání dávali instrukce, jak se máme chovat v různých situacích, ale jak bych se měl chovat v takovéto situaci, to nám říct zapomněli. A tak jsem diář zavřel a řekl, že si musím ještě jednou něco v závodě prohlédnout. Myslel jsem, že pochopí, že mají co dělat se slušným člověkem, a peníze si vezmou zpět. Jenomže to dopadlo úplně jinak. Když jsem diář otevřel, tak jsem ke své velké hrůze zjistil, že těch bankovek je tam nejmíň jednou tolik. Oni totiž moji žádost o novou prohlídku zase pochopili tak, že ta první částka se mi zdála malá. Přestože jsem s úplatky neměl žádné zkušenosti, počínal jsem si nevědomky jako protřelý vyděrač. A že jsem zkušenosti skutečně neměl, vybral jsem bankovky, položil na stůl a oznámil jim, že někdo do mého diáře omylem vložil nějaké peníze, a jelikož to nejsou moje peníze, tak jim je dávám, aby je vrátili tomu, kdo je tam dal. A tím jsem se dopustil dvou velkých chyb. První byla v tom, že mě začali považovat za nepodplatitelného, což mohlo pro mne být až nebezpečné, a druhou chybu jsem poznal na druhý den, když první věta vedoucího byla: „Kde máte ty peníze, co vám dali.“ Tomu, že jsem je odmítl, nevěřil a já jsem cítil, že jsem se stal pro něho podezřelou osobou. Uvažoval asi, že když jsem peníze vzal a jemu je nechci dát, že mám s úplatky velké zkušenosti a nebudu se s ním chtít dělit, anebo jsem je skutečně vrátil, a tak se do této společnosti nebudu hodit. A já jsem věděl, že s mými idealistickými názory budu tam mít určitě veliké problémy. A tak by to asi i bylo, ale pomohla mi jiná nectnost, využívaná v celém světě, a zvláště v Africe, a to rodinné vztahy. Ne, neměl jsem v Etiopii žádné příbuzné, ale byla to jiná záležitost. Když jsem pracoval na ministerstvu zemědělství, přišel k nám do kanceláře nějaký člověk ze sekretariátu ministra a ptal se mě, jestli se skutečně jmenuji Antonín Konečný? Když jsem se k tomu přiznal, oznámil mi, že Jeho Excelence pan ministr mě zítra přijme na rozhovor. Protestoval jsem s tím, že jsem o žádný rozhovor nežádal, ale bylo mi řečeno, že je to přání pana ministra a abych přišel ve společenském obleku a že pro mne potom někdo přijde. Oznámil jsem to na obchodním oddělení, ti na velvyslanectví a všichni se tomu divili, protože dostat se i jen k náměstkovi ministra byla velmi těžká věc. Všichni jsme věděli, že v tom bude nějaký zádrhel, ale nevěděli jsme jaký. Druhý den jsem tedy přišel předpisově oblečen, to znamenalo v tmavším obleku, v bílé košili a s kravatou. Potom pro mne přišel někdo ve vyšší funkci, protože na chodbách se před ním všichni hluboce ukláněli, a po nějaké chvilce čekání mne uvedli k Jeho Excelenci. Předtím jsem byl poučen, abych čekal, až mi Jeho Excelence podá ruku, potom jsem se měl hluboce uklonit a představit se. To jsem udělal, na stole bylo i malé občerstvení a Jeho Excelence mi kladla v amharštině otázky, které tajemník překládal do angličtiny. Ptal se mě, jak jsem tam spokojen, jaké mám problémy, jestli něco nepotřebuji. Všichni ke mně byli velmi milí, a to bylo podezřelé. Když se audience chýlila ke konci, dostal jsem přímou otázku: „V jakém jste příbuzenském poměru s Vaší Excelencí panem prezidentem Antonínem Novotným?“ Bleskově jsem si to nechal projít hlavou a vyšlo mi, že ani u nás nikdo neví, které jméno maratónce Abebe Bikily je křestní a které je příjmení. A tak i oni si spojili: Antonín Novotný – Antonín Konečný. Co říct, že v blízkém? To by nebyla pravda, a říct, že v žádném, to by byla škoda, a tak jsem řekl, že je to „jen strýc“, a to jsem nelhal, protože u nás na Moravě se přece říká každému staršímu chlapovi strýcu! Dobře jsem udělal. V Etiopii je strýc velmi blízký příbuzný a nebylo špatné být považován za synovce prezidenta. Velmi spokojeni se se mnou rozloučili a přidělili mi na cestování služební auto.
Antonín Konečný: Vinařem v Africe i leckde jinde. Carpe diem, Brumovice, 2004