Země beze jména v letech 1919–1945 III.
Dokončení textu rusínského historika: Podkarpatská Rus v první Československé republice.
Spojením třech národů — Čechů, Slováků a podkarpatských Rusínů — se v roce 1919 ve Střední Evropě vytvořil zvláštní státní útvar: ojedinělý v českých dějinách, optimální pro ukončení transformace Slováků v moderní evropský národ, první v dějinách Rusínů, uznávající jejich národní svébytnost a právo na status státní.
Život v kraji byl zcela ochromen v důsledku válečného dění v letech 1914–1919. V kraji působily promaďarské skupiny, komunističtí radikálové, maďarští úředníci ignorovali československou administrativu, proto 6. června 1919 musela být vyhlášena diktatura Vojenské a Civilní správy (1919–1923). Československá administrace se soustředila na řešení palčivých sociálních a hospodářských problémů, z nichž hlavní byla agrární reforma. Celkově podléhalo záboru kolem 240 000 ha, patřících 104 velkostatkům. Půda byla předána 40 000 rodinám, z nichž bylo kolem 6 000 rodin bezzemků. Na dalších 6 000 přihlášených uchazečů se půdy nedostalo. Čs. pozemková reforma byla vážným krokem pro modernizaci zemědělství v kraji. Čeští odbornici se snažili prosadit mezi sedláky myšlenku družstevnictví, začlenění se do tržních vztahů.
Zdravotní systém v kraji byl vybudován od nuly, jeho začátek položili už v roce 1919 obětaví pracovníci oddílů Červeného kříže, kteří v nejvíce zbídačené Verchovině stavěli dočasné nemocnice. Během dalších deseti let v Užhorodu, Mukačevu, Berehovu a Sevljuši vznikly moderní státní nemocnice a byla zahájena příprava odborníků ve zdravotnických školách.
Velkým problémem pro československou administraci bylo školství. Tři čtvrtiny obyvatelstva byly negramotné. V důsledku národní rozpolcenosti v kraji fungovaly školy československé, ruské, ukrajinské, rusínské, maďarské, německé, rumunské, a dokonce dvě jedinečné v Evropě: cikánská v Užhorodu a židovská v Mukačevu s výukou v novohebrejštině. Rusínský pedagog a politik Augustin Vološin napsal: „… jsem pevně přesvědčen, že v dějinách Rusínů budou Češi zapsáni z vděčnosti jako učitelé Podkarpatské Rusi.“
V době Rakousko-Uherska v kraji neexistoval žádný politický život ani prvky občanské společnosti. Možnost jejího formování poskytla ČSR. Místní strany a straničky vznikaly jako houby po dešti. Ve volbách vítězila demagogie ultralevicové KSČ a pravicové, promaďarské AZS (autonomisté). K parlamentním volbám v roce 1935 se přihlásilo 45 stran! Můžeme jen smutně konstatovat, že politická kultura na Podkarpatské Rusi byla teprve v začátcích.
O mnoho úspěšnější byli podkarpatští umělci. Rusínské národní obrození v době první ČSR uskutečnili ve výtvarném umění malíři, kteří vytvořili originální podkarpatorusínskou malířskou školu (J. Bokšaj, B. Erdelyi, F. Manajlo, E. Kontratovič, A. Kocka, V. Borecký, Z. Šoltes). Podkarpatská Rus a její lid nejenom čerpaly z vyspělé kultury české, ale zároveň inspirovaly české umělce v jejich tvorbě. Čeští malíři a mistři umělecké fotografie nemuseli cestovat na Tahiti, čs. orient začínal už za Košicemi. Pozoruhodný je ohlas života Rusínů v české literatuře, v dílech Ivana Olbrachta, Stanislava Kostky Neumanna, Vladimíra Vančury, Karla Čapka aj.
Chloubou podkarpatských měst a městeček Užhorodu, Mukačeva, Berehova, Chustu, Sevljuši, Svaljavy, Solotviny jsou nové městské čtvrti, nemocnice, administrativní budovy, mohutná sila, vodárny, postavené státem podle projektů předních českých a slovenských architektů Jaroslava Fragnera, Jindřicha Freiwalda, Josefa Gočára, Martina Reinera, Františka Krupky, Jana Gillara, Adolfa Liebschera nebo Ľudovíta Oelschlägera.
Mnichovský diktát a vídeňská arbitráž ukončily nadějný vývoj rusínské společnosti v demokratickém Československu. Následovala provizorní autonomní „státnost“ Podkarpatské Rusi ve druhé Č-SR. 11. října 1938 byla jmenována autonomní vláda rusínské většiny, avšak na pokyn z Berlína ji 26. 10. 1938 vystřídal kabinet proukrajinské orientace. Nacisté zahájili dezinformační operaci „Karpatská Ukrajina“, jež byla zaměřena na oklamání Londýna, Paříže a Moskvy. Měla demonstrovat jakoby záměr Hitlera pokračovat v expanzi na východ.
Tato dezinformace svoji úlohu splnila, uchlácholila západní mnichovany, znervóznila Stalina a na jaře 1939 byla odhozena. „Karpatská Ukrajina“ byla Hitlerem darována maďarskému diktátorovi Miklósi Horthymu.
Ve shodě s prohlášením spojenců za druhé světové války o likvidaci výsledků Mnichovské dohody Podkarpatská Rus, okupovaná Maďarskem, de iure zůstala součástí Československa. Vláda SSSR rovněž uznávala obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Avšak v Moskvě měli již na jaře 1944 své vlastní plány s Podkarpatskou Rusí. Stalinovy tajné služby začaly od jarních měsíců roku 1944 připravovat anexi Podkarpatské Rusi, ačkoliv sovětská diplomacie pokračovala ve hře na respektování suverenity ČSR. Pro uskutečnění anexe Podkarpatské Rusi v listopadu 1944 Moskva využila způsob ověřený v Pobaltí v roce 1940 – „lidové demonstrace“, narychlo svolaný sjezd „národních výborů Zakarpatské Ukrajiny“, vyhlášení „Manifestu“ o „opětovném spojeni Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou“. To všechno byla lež, Podkarpatsko nikdy nebylo ve spojení ani
s Ukrajinou, ani s Ruskem. V prosinci 1944 byla československá administrativa brutálním způsobem vyhozena z vlastního území, na šokovaného prezidenta Beneše byl vyvíjen neustálý tlak, aby svým podpisem uznal tuto hotovou situaci. V dopisu Stalinovi prezident Beneš bez reptání uznal sovětskou anexi. 29. června 1945 byla v Moskvě pod dozorem Stalina uzavřena smlouva o předání Podkarpatské Rusi SSSR. Tento dokument je často označován jako „rusínský Mnichov“. V srpnu 1945 pod tlakem Stalina prezident Beneš podepsal dekret č. 60/1945 o zbavení obyvatel kraje čs. státního občanství. Rusínům zbyly pouze nostalgické vzpomínky na „masarykovskou Republiku“.
Předchozí části textu