Odkaz uměleckého knihaře Vladimíra Werla
Cesta od tradičního řemesla k originálním formám.
Kniha je výrazem nadčasových hodnot lidského ducha a ruční umělecká vazba ony hodnoty zmnožuje ve prospěch její ojedinělé vizuální krásy.
Umělečtí knihaři se ovšem mohou dotknout jen velmi malého množství knih. Ty však jsou pak výjimečné, držené jako vzácný artefakt. Umění knižní vazby mohou pěstovat jen výjimečně řemeslně a výtvarně nadaní jedinci, smíření s nedosažitelností dobrého hmotného zabezpečení. A pokaždé, když odejde další z Mistrů do knihařského nebe, umenšuje se beztak už nevelká důsažnost celého jejich ušlechtilého řemesla.
Vladimír Werl (20. 2. 1939 v Třebíči – 23. 1. 2015 v Třebíči) se vyučil knihařem v Novém Jičíně. Později absolvoval soukromou studijní praxi u slovutného uměleckého knihaře Jaroslava Doležala v Praze a konzultace u profesně největšího z Moravanů Jindřicha Svobody v Brně. V roce 1973 inicioval v Třebíči kolektivní výstavu Umělecká knižní vazba. Tou potažmo dal vzniknout tradici konání Trienále umělecké knižní vazby, naší nejvýznačnější přehlídky tvorby v oboru. Bylo uskutečněno již patnáctkrát, pořadatelem šestnáctého bude letos v létě Společenstvo českých knihařů spolu se Západočeským muzeem v Plzni.
Souběžně se zaměstnáním v oboru Werl rozvíjel samostatnou uměleckořemeslnou práci. Základy pracovních postupů, jichž užíval, vězí hluboko v tradici. Osobním vkladem do nich bývá knihařova individuální řemeslná erudice a umělecký cit. Ty s léty praxe přivádějí autory originálních vazeb k svérázným tvůrčím nápadům, k novým možnostem uplatnění tradičních technologií založených na ruční práci, i k originálním formám výtvarného řešení vazby v souvislosti s tématem knižního díla.
Určitý díl Werlovy tvorby je výsledkem spolupráce s výtvarnými umělci Boženou Kjulleněnovou, Helenou Berkovou, Vlastimilem Tomanem, Josefem Kremláčkem a Václavem Dosbabou. Ve výrazné převaze jsou však provedení dle vlastního rozvrhu. Vedle klasické celokožené vazby užíval ustálené metody vazby do pergamenu, brokátu, škrobového papíru vlastní úpravy, vázal do syntetického materiálu, ručně zlatil, dělal tzv. aplikace, slepotisky a intarzie. Po vytrvalých pokusech našel a dlouho zlepšoval dvojí vzájemně odlišnou technologii zdobení. Výtvarný dekor umísťoval na rub pergamenu, čímž se stal sourodou složkou použitého materiálu i výtvarného celku. Druhá metoda spočívala ve stříkání výtvarných motivů, realistických či abstraktních, barevnými spreji.
Nejdůležitější jsou však Werlovy výsledky v experimentování po polovině 80. let minulého století. Nalezl při něm a rozvinul eventuality spojení tradičního řemesla s čistě výtvarnými prvky. Jedná se o vysoký reliéf, jehož tvar, předmětný obsah a grafická sdělení mají přímý nebo náznakový vztah k syžetu knihy. Jde o specifickou plastickou kompozici vzniklou na knižních deskách seskupením různých, třeba i nesourodých materiálů a předmětů. V roce 1986 představil poprvé vazbu s aplikací průhledné skleněné desky, kryjící přenesený výtvarný motiv (např. reprodukce obrazu). Takovéto pokusně objevné výtvarně řemeslné přístupy výrazně proměňují předmětný i optický význam ručně provedené vazby.
Werl byl členem profesní Unie výtvarných umělců České republiky – Spolku výtvarných umělců Vysočiny v Jihlavě. Mimo řadu autorských výstav a účastí na oborových přehlídkách vystavoval v soukromé Galerii Čertův ocas v Mohelském mlýně na řece Jihlavě, kam byl s projevem úcty opakovaně pozván domovskou surrealistickou skupinou Stir up. Získal řadu ocenění, mj. osvědčení Mistr umělecké řemeslné práce (1985), I. cena na výstavě Užitá tvorba, Otrokovice (1989) a Cenu Ludvíka Bradáče na Trienále umělecké knižní vazby v Brandýse nad Labem (2004).
Werlova mimořádně cenná tvůrčí pozůstalost, čítající přes sto mistrovských knižních vazeb, pravděpodobně nebude nikdy předmětem obdivu široké veřejnosti. Dílem je příčina v její výjimečnosti, komornosti, sporadické výstavní frekvenci, ale i cenová náročnost solitérních děl, přijatelná pouze opravdovými znalci a vášnivými sběrateli.