Stříhá svůj živý plot
Báseň Francise Jammese: „vždyť mohlo být i hůře“.
Marcelu Schwobovi
Jdi, nyní tedy víš, že moudrý muž je Gallus.
— José-Maria de Hérédia
Stříhá svůj živý plot, pracuje na poli,
obírá fíkovník a sklízí obilí.
Má na své vinici altánek, před ním venku
rád víno ochutná, ve světle zkoumá sklenku.
Pár růží v zahradě se zrána topí v rose,
žel, jeho kapusty zajícům zachtělo se.
Občas má návštěvu někoho z vesnice:
jdou za ním se smlouvou, či kvůli suplice.
Žije si pokojně. Do lože vzal si služku,
rád střílí koroptve a potom čistí pušku.
Měl z něj být advokát.
Na fotu na komodě
je smutný, přepadlý, jak bývalo to v módě.
Tenkrát byl vznětlivý a bil se kvůli ženě.
Má v ruce noviny a hledí nasupeně
bůhvíkam před sebe.
Ach, nevěřili byste,
co všechno vyváděl, když býval „Évaristem“.
Matka si zoufala, byl její neštěstí…
Našla mu „psaníčko“ v kapsičce u vesty…
A pak se vrátil zpět z daleké metropole,
s floutkovskou čupřinou na velmi bledém čele.
Rodiče zemřeli, nejsou už naživě.
S láskou jich vzpomíná, vždy velmi uctivě.
Sám nemá dědice; co po něm zůstane
(málo to nebude), patrně dostane
Dumouras s Cossetem. A kdo ví, jak to vlastně…
V chalupě pod duby si žije vcelku šťastně
a dlouhé hodiny sedává v kuchyni,
zatímco jeho psa odlesky ohně hladí
a všude plno much, co všechno zaneřádí.
Kolikrát po ránu též cvičí na trombon.
Služka má v oblibě ten dlouhý, smutný tón.
Tak žije pokojně, vždyť mohlo být i hůře…
Jednou se narodil. A jednou taky umře.
(Od ranního do večerního klekání, 1890)
Přeložil Jiří Pelán.
Francis Jammes (1868–1938) byl francouzský spisovatel, v češtině vyšly jeho prózy Román zajíce a Švec a dívka nebo výbor z poezie Klekání. Jeho tvorba je spojena s rodným krajem v podhůří Pyrenejí, vyznačuje se neokázalou křesťanskou pokorou a citem pro přírodní děje.